Březen 2008

Trochu jiný konec

6. března 2008 v 21:23 | Maisie |  Mé jednorázovky

Čauki, zdravím vás po tak dlouhé době... Omlouvám se, že dřív to nebylo, ale vůbec teď nestíhám, může za to i to trapné stěhování... Tato krátká povídečka vznikla jako výpověď mých myšlenek o smrti. Doufám proto, že mé myšlenky pochopíte, protože je to psáno dosti, podle mě, dosti složitou formou, já sama s tím mám problémy :-D Mno ale dosti keců, tady to jest

Nic to nemuselo znamenat, stejně jako to mohlo být nejvýš důležité. A právě proto tomu věnovala takovou pozornost.
Byla od něho upozorněna na znamení. Mělo přijít spolu s jeho příchodem. Brána do jeho světa byla tak blízko. Teď byla konečně otevřena a ona dostala šancí jí projít.
Trochu se té změny bála. Od svého narození jí sice nepřipadalo, že by žila normálním pozemským životem, alespoň ne tak jako ostatní lidé,ale v tepnách jí proudila krev dokazující, že je stále živá. Za chvíli však opustí svou fyzickou schránku, aby mohla pokračovat v další cestě posmrtné.
Znamení jsou různá. Jak tedy pozná, které je pro ni? Mohlo být v čemkoli, ve stromech, mezi kterými právě procházela, v hlíně, kterou dusila svými kroky, ve studeném kameni na náhrobku na hřbitově. Vše tohle se však jevilo naprosto obyčejně, i přesto, že byla noc. Jen ten malý vír v říčce se náhle objevil, a čím déle se stáčel, tím nabíral stále víc vody. Jev to však byl tak nenápadný, že nevšímavého kolemjdoucího nemohl nijak zaujmout.
Na to se teď dívka zaměřila. Z vírku nespouštěla oči. Něco v hloubi duše jí říkalo : "Je to ono. Věř tomu a povede tě to dál."
Na zádech ucítila hypnotizující pohled kohosi druhého. Neotočila se, naopak jí to nutilo do ještě upnutějšího pozorování.
Neznámý (odněkud ho znala, a postupně jí začalo docházet odkud …) na ni promluvil:
"Pokud chceš, pokud opravdu chceš, víš co máš dělat."
"Je to tak zvláštní. Když okolo sebe vidím ten krásně ponurý les, cítím čerstvý vzduch, napadá mě… Mám se bát, že tyhle krásné pocity zmizí a já se ztratím v temnotě? Co přijde vlastně po smrti? Proč mi to nechceš říci?"
"Protože bych tě s sebou už nikdy nemohl vzít. Musíš mi věřit. Není požitku nad umírání."
"Nikdy jsi to nezažil a ani nezažiješ, jak to tedy můžeš vědět?"
"Nejsem ani živý, ani mrtvý. Já jsem pocit toho přechodu."
"Dobře. Chci s tebou, ať je to kamkoli."
***
Probudila se z hlubokého spánku. Do očí jí zazářilo zrcadlové světlo. Když ten šok vstřebala, napnula sluch. Neslyšela nic, než kapání vody. Jako tikot hodin, pomyslila si.
Pak si vzpomněla, o čem s ním před chvíli v cestování mluvila. Podává jí ruku.
Najdi odvahu. To jediné, co tě tu drží, jsi ty sama. Rozděl se. A neboj se potopy.
Nad těmito slovy mnohokrát přemýšlela a teď už ví, co znamenala.
Ležela ve vaně. Pustila ledovou vodu a pozorovala, jak se stáčí do malého vírku. Byl přesně takový, jaký viděla. Přece jen na něm bylo ale něco odlišného. Ale co? Snad… Ano, barva. Nemohla být průsvitná, musela ji obarvit.
Najít odvahu… Tu už snad našla, jinak by se nedostala tak daleko.
S úsměvem došla k závěru, že je vše připraveno, že našla svou cestu.
Teď přejít k nejdůležitějšímu kroku. Z poličky mezi šampony vyštrachala žiletku. Nebát se potopy.Musí se rozdělit. Opustit sama sebe.
***
Vír v řece se konečně zbarvil do své pravé barvy, tmavě rudé. V jeho středu uvízlo zlomené ostří. A jen co voda začala být průsvitná, uklidnil se a pomalu mizel s vycházejím sluncem.