3/3 Zpátky do minulosti

26. ledna 2008 v 19:34 | Maisie |  Jednoduše
Tak jsem sepsala třetí a poslední díl této kratičké povíděčky. Myslím, že jsem si na něm dala záležet nejvíce. Co mě ale naštvalo, bylo mé špatné kliknutí na kopírování a vymazala jsem oymlem půlku toho, co jsem měla. Takže ten konec není tak úpa hezký, jaký byl prvně, snad to ale nebude tak znáti :-D Příjemné čtení...

Z hlubokého vzpomínání na nedávné časy se pomalu vracela do reality. Ale opravdu ještě nesleduje minulost? Živě se před ní rozevřela louka, po které tehdy běžela. A běžela po ní i teď. Aniž by sem mířila. Z běhu přešla na pomalý krok a plna nepochopitelného očekávání velké neznámé věci se přibližovala ke hřbitovu. Slabě vzala za kliku a otevřela vstupní bránu… jako tenkrát. Vešla a procházela klikatými cestičkami mezi náhrobky. Zastavila se až před jedním, který jako by už z minulosti znala. Byl to ten, nad kterým se zjevilo znamení kříže. Téměř celý kámen byl porostlý mechem, vypovídalo to o jeho nízké navštěvovanosti. Skutečně téměř, protože jedno místo zůstávalo bez zeleně. Byl to oválný rámeček a v něm fotka. Po delším zkoumání došla Lyn k závěru, že je to dívka ve věku asi stejném jako ona. I ve tváři byla velmi podobná.
Pak šla dál, až na konec hřbitova k druhé protější brance. Od stříbrné kliky se odráželo žhnoucí oranžové světlo. Že by tak velkým plamenem hořela nějaká svíčka? Otočila se zpět ke hrobům ale oheň nevycházel od nich, nýbrž od slunce. Právě zapadalo, za normálního rozpoložení by se rozplývala nad romantickou podívanou, ale nyní měla místo příjemného pocitu strach. Je západ, před chvílí bylo ještě ráno… "Co se to zase děje?!" zhrozí se.
"Když už jsi tady, jindy než v tuto dobu bychom si promluvit nemohli, tak nám k tomu čas drobet pomohl."
Lyn se vyděšeně ohlédla zase zpět přes hřbitovní zeď. Na hřbitovech nikdy neměla dobrý pocit. A tuplem když tu někdo mluvil takovým tajemným hlasem. Nikoho tam neviděla, a přesto věděla, že hlas přišel odtamtud. No, nebudeš se přeci bát jako malá holka. Aspoň zjistíš, kdo si tu dělá tak hloupé vtipy. S těmito pár slovy v hlavě vyšla vraty ven.
"Kdo je tu?"
"Ten který tu osamocen zůstal a nemůže už pěkně dlouho pryč! A tys tu měla hnít se mnou!"
"Já?! Co to říkáš?? Tak se neschovávej a ukaž se mi!"
V šeru se před ní začala rýsovat mužská postava. Detaily kvůli tmě nebylo možné už rozeznat, přesto bylo jasné, že neznámý má delší vlnité vlasy, jakýsi lesklý předmět na krku a černý dlouhý kabát. Stál před ní zatím mlčky, cítila, jak na ni upíná oči. Mezitím, nemohlo uběhnout víc než tři minuty, se úplně setmělo, z oblohy mezi mraky vykukoval zvědavý měsíc a jeho zář vrhala na to místo podivně tajemnou atmosféru.
Ten muž zřejmě vyšel ze křoví rostoucího za ním, protože dosud s ním splýval. Pak zase promluvil.
"Ano i ty. Snad si na to nepamatuješ? Byla to tehdy hrozná nespravedlnost, když potrestali jen mě a ne tebe, chybu jsme měli takřka stejnou."
"Na čem? A řekneš mi konečně kdo jsi?"
"Tehdy před měsícem jsme se tu potkali. Pamatuješ?"
Lyn musela uznat, že jeho hlas zná. Ale odkud??"
"Prosil jsem tě i ona křičela!"
Kdo křičel? Kdy ji žádal o pomoc?
"A ty jsi běžela dál. Kdybys domů přišla o pět minut pozdě, nedovolili by ti jít na narozeninovou party. Nevšímala jsi si, že pár metrů za tebou umírá dívka, myslela jsi jen a jen na sebe! Bezohlednost! Sobectví! Bezcitnost!
"Taková já přeci nejsem!" nevěřila jeho slovům.
"Chceš dokázat své vlastní já? Dobře. Nelekni se zase. Vrátíme se o necelý měsíc zpět."
Náhle se zjasnilo nebe a bylo vidět jako ve dne. Ano, byl jasný polední den. Zničehonic se zase setmělo a byla hluboká noc. Pak zase světlo a rychlá tma. Světlo, tma, světlo, tma… Tak rychlé střídání noci a dne až bolelo do očí. Nečekaný zásek a … Konec blikání, čas se zatavil. Před Lyn se začal přemítat příběh. Neviděla ho už někdy? Možná, přinejmenším se odehrával v prostředí, které znala.
Hrála v něm ona. Běžela po louce k polní cestě, která by ji co nejrychleji zavedla domů. Musela se vrátit včas, jinak by rodiče pěkně naštvala a nikam by ji nepustili.
Hledaná cesta vlastně navazovala na tu, po které se chodí k zesnulým na hřbitov a kudy jezdí pohřební vozy.
Konečně na ní byla. Zmírnila rychlost na pomalý krok. Vzala to přes hřbitov na druhý konec k brance. Tam se zase dala do běhu a pospíchala domů. Zdálo se já, jako by zaslechla volání o pomoc, ale nevěřila svým uším a tak si toho nevšímala. Měla navíc ještě v živé paměti, jak skočila v devíti letech pro svého spolužáka, který si hrál na utopeného, a pak byla pro posměch celému městečku nejméně dva měsíce. Znovu se zesměšnit nechtěla. A tak běžela dál.
Příběh skončil a byla zase tma. Uviděla před sebou onoho neznámého, s kým před chvílí hovořila.
"Viděla jsi sama sebe. Nepomohla jsi. A když tě neztrestali předtím za to oni, udělám to nyní já!"
"Kdo by mě měl ztrestat?"
"Ti, kdo stáli na straně dobra a neodpustili ti tvou bezcitnost. Mě právem prokleli, ale proč tebe nechali jít, dodnes nechápu. Snad proto, že jsem měl více upoutat tvoji pozornost. A taky jsem patřil k těm, kdo nejprve byli pro ublížit té dívce, ale já nevěděl, že tu brutálnost myslí vážně. Jí bych v životě schválně neublížil…"
"Mluvíš snad o té, která leží hluboko v propasti?"
"Ach ano, to ta tenkrát o pomoc volala. To tu jsi tehdy nechala umřít."
"Ale já nevěděla, že umírá. Kdybych to jen tušila, tak.."
"Ne, ty bys jí nikdy nepomohla! Ale já ano. A rád."
"Kdo teda vlastně jsi?"
"Asi jeden z těch zlých. V partě si dělali srandu kluci, že by se mohlo něco skutečně zlého provést, obličej pitvořili do zlomyslného šklebu. Nebo alespoň já to jako srandu pochopil. Nelly byla úplně jiná holka než ostatní. Noc milovala a většinu času za tmy se procházela po hřbitově. Docela jsme si spolu rozuměli a já se začal dívat na temný svět jejíma očima. Byl nádherný. Kolik se toho dalo vyprávět o ponurých místech a ponurých domech! Pak se ale kluci rozhodli, že svůj zlomyslný plán uskuteční. Ptal jsem se co a jak chtějí komu provést. Načež se tajemně jen pousmáli a řekli, že na nebojácné kočičce konečně uvidím výraz nejvyšší hrůzy. V půl dvanácté v noci jsme se měli setkat u zdejší pohřební cesty. Na místě, když jsem shlédl "strašidelné" převleky ostatních, mi začalo docházet, o co jim asi jde. Na mé otázky jen říkali, že nebudu litovat a že bude sranda. Schováni ve stínu trnových keřů, které vidíš za mnou, jsme pozorovali přicházející dívku. Málem bychom ji od tmy ani nerozeznali, natolik se oblékala podle její oblíbené barvy. Otevřela hřbitovní branku. V tu chvíli hodil náš "kapitán", jak si nechával Mark říkat, malý kámen. Byl to dobrý střelec, takže se trefil přesně za ní. Nelly se prudce otočila, žádný vyděšený pohyb neudělala a jen s klidem otevřela branku a vstoupila dovnitř. Dál jsem toho moc neviděla, všichni pomalu vycházeli z úkrytu neslyšně vešli za Nelly. Chtěl jsem jí pomoci a tak jsem vyběhl za nimi. Pár jsem jich předběhl, ale první a nejbližší u dívky byly velmi blízko. Probíhal tam nějaký boj, Nelly, jak jsem předpokládal, se jich určitě nelekla. Měla dost odvahy. Ale protože Mark neuznal prohru, chtěl nyní místo psychicky ublížit fyzicky. Bylo jich na ni moc, nemohla se ubránit. Nedokázal jsem se na to dívat, rozhodl jsem se zakročit. Ale Nelly byla z pudu sebezáchovy o hodně rychlejší, vyběhla druhou stranou ze hřbitova. Snad se bála rychlého dopadení že neběžela po cestě k městečku, ale přímo do trnového křoví. Klukům jsem se snažil mezitím vysvětlit, že to co dělají není fakt vtipné a že si pořádně zahrávají, ať si najdou jiný terč zábavy. Za těch pár vtěřin se dostala Nelly pěkně vysoko po stráni, až do poloviny. Muselo to strašně bolet, trny tu na keři jsou ostré tvrdé a špičaté. Vím to až moc dobře, protože jsem rychle šplhal za ní, když mně neposlechla drala si cestu dál. Po její cestičce jsem ji pomalu doháněl, ale už nedohonil. Setkali jsme se až nahoře, když visela nad propastí a křičela o pomoc. Za ruce jsem ji tahal nahoru, ale nedokázal jsem ji vytáhnout. Uklouzli jí ruce a já jen slyšel ten hrozný výkřik, který se mi zaryl hluboko do duše. A přesně ve dvanáct, kdy zemžřal, ho slýchávám. Je to strašné utrpení. Pak jako by se zastavil čas. Nemohu se odsud vzdálit dál než jsem ji ten večer viděl chodit. Je to trest za to, že jsem tomu zlu nedokázal zabránit. A teď, když jsi mi padla do rány, nebudu jediný, kdo to skončí. Přesně ve dvanáct."
Bylo zase ticho. Lyn si v hlavě srovnávala ten hrozný příběh. To ,že se skutečně stalo? Na to radši nemyslet!
"Takže… To je ta dívka, která se nenašla a měl se na ní uspořádat ten duel?"
"Ještě, že k němu nedošlo. To bys té dívce ještě víc ublížila."
"Takže, to jak se ten čas měnil.. To byla tvá práce, aby se neuskutečnil?"
"Ne, má práce ne. Já s časem nemám co dočinění."
"Ale měnil se nazpátek."
"To ale nebyla má zásluha, nýbrž těch dobrých, aby sis uvědomila svou chybu a já se s tebou v minulosti mohl setkat. Protože jsme v době, která se už stala. Vrátili jsme se přece."
"Úplně?"
"Ach ano! Děláš, jako bys to neznala z vlastní zkušenosti. Za chvíli bude půlnoc a čas mé spravedlnosti nadejde!"
"Ale.. pokud se čas skutečně vrátil, pokud se minulost skutečně opakuje, tak se stane, co tehdy ne?"
"Ano, a ty budeš moci změnit minulost. Až sem poběží Nelly, můžeš ji zachránit život. Jsme tu o hodně blíž, než já byl předtím. Zachraň jí život a přežiješ i ty. Chceš?"
Souhlasila, i když spoustu věcí ještě nechápala. Ale nebyl čas se na ně zeptat, za chvíli byl slyšet rychlý běh, podle rytmu střídání nohou šlo určitě o dívku. Nelly, došlo Lyn.
Vyběhla za ní. V měsíčním svitu jen matně viděla stezku, kterou za sebou ve trní Nelly nechávala. Do dlaní se jí zasekávaly jemné, ale i velké, špičaté a tvrdé ostny. Zarývaly se jí do rukou, škrábaly do odličeje, ale nedbala bolesti, nedbala podivného chladu, který prostoupil do celého jejího těla. Ani na minutku nemyslela na odpočinek. Když se dostala doprostřed keříků, krvácelo už celé její tělo. Pokračovala však, až se konečně dostala na vrchol. Opatrně se narovnala, aby nespadla dolů, protože, i když tu nic moc neviděla, věděla o propasti. Nelly tu však nebyla, ani nevisela nad propastí, na Lyn volání neodpovídala. A přitom sama věděla, že celou dobu běžela za ní. Slyšela ji.
Náhle ji kdosi uchopil pevně za ruce a shodil do hlubinné výšky. Zděšeně se podívala nahoru. Nad ní se nakláněl on!
"Své chyby nemůžeš napravit. Musíš jít za ní, jinak to nejde. A doufám, že po smrti budeš vést lepší život než doposud. Na shledanou!"
Lyn padala do prázdnoty. Podvedl mě, podvedl! To mu nedaruji!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucy Sallieri Lucy Sallieri | 27. ledna 2008 v 12:48 | Reagovat

Na to, že si ten konec omylem vymazala, byl skvělej. Bylo to moc pěkně napsaný a procítěný. Četla jsem si to 2x, abych porozuměla některým detailům. Ale jinak moc pěkný. Úplně jsem ten celej příběh viděla před sebou...

A teď když je konec, tak to znamená, že bude něco dalšího a nového, že? Už se těším ať to bude co to bude. Povídky od tebe jsou moc pěkné.=o)

2 Karin Karin | E-mail | Web | 27. ledna 2008 v 23:00 | Reagovat

Broučínku, to je nespravedlivé, jak to můůžeš nechat takhle skončit? Co ten posmrtný život? Tohle si zaslouží pokračování ještě O=o) Prosím, prosím, smutně koukám O=o) ... Je to fakt úžasný, jen mě štve ten blog.cz... mě nejdou em vůbec vložit komeníky... to je hrozný... Ale fakt by si to zasloužilo pokráčko, jak naposledy říkala, že muu to nedaruje, tak to by fakt mělo pokračovat.. třeba ho ještě půjde strašiti xD

3 Karin Karin | E-mail | Web | 27. ledna 2008 v 23:00 | Reagovat

Mno světe div se! xD Já to sem vložila xD

4 Mishie Mishie | Web | 3. února 2008 v 20:57 | Reagovat

Maisie je to úžasné, stejně jako Lucy sem to četla dva krát, abych porozuměla a všimla si detailů..jinak dál rozvíjej svůj talent :)

5 Lucy Sallieri Lucy Sallieri | 3. března 2008 v 21:59 | Reagovat

Maisienko, ty mě utrápíš... Porád to tu kontroluju jestli náhodou něco a ono nic... Pls napísej něco, když máš zítra ten velevážený den, ju? Pro mě...;o)

6 Dreamy_Angel :* Dreamy_Angel :* | 30. října 2008 v 22:18 | Reagovat

Gabčo.. máš opravdu talent.. prosím, piš dál.. moc tě prosím..

Krist..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama