Oprávněný strach 2/2

11. listopadu 2007 v 20:07 | Maisie |  Mé jednorázovky
Tak tady je druhá část, značně větší. Jsem ráda, že se mi podařilo po takové době něco napísat. Doufám, že se líbí ;-)

Stála jsem před školou. Vypadala nepřátelsky, jako by mě nechtěla pustit dovnitř. Majestátně se vyvyšovala nad stromy okolního parku. Připadala jsem si tak maličká, jako kapka vody proti moři. Jako pírko proti větru. Jako jiskra proti proudu…
Bylo čtvrt na devět, doba, kdy probíhá první vyučovací hodina. A tak chodby, kterými jsem procházela, byly liduprázdné. Paní ředitelka mi postupně ukázala celý areál, kromě tříd, ve kterých se vyučovalo. A skončili jsme u mé třídy.
"Bež dovnitř, mají zrovna biologii s tvou třídní učitelkou. A nenervuj se tak. Je to fajn třída."
Ještě chvíli stojím a váhám. Nakonec se zhluboka nadechnu a vkročím do kvarty pravou nohou.
*****
"Vaše jízdenka," řekne ospalá paní průvodčí. Lístek ale nemám, a ani peníze, ze kterých bych ho koupila.
"No tady jsem ho měla, vážně. Musel vypadnout někde cestou, asi když jsem nastoupila do vlaku."
"Ale jaké výmluvy, jízdenku nemáte, tak jste pro mě načerno, ať jste cestu zaplatila nebo ne. Pokuta je dvojnásobná ceně cesty. Odkud že jste to jela?"
"Ale no tak, nač tolik nepříjemností? Nevidíte, že dívka je rozrušená a celá z toho špatná? Tady máte padesátku, abyste měla radost. Pro pár eur si vykřičet hlasivky, zdá se vám vaše jednání správné?"
Průvodčí rychle zmizela, ani těch padesát si nevzala. A já si prohlédla staršího muže, který mi z té horké kaše pomohl. Oheň však opět vzplanul, při pohledu na něho. Na toho bezcitného tvora převlečeného za člověka. Byl to ten, před kterým jsem utíkala do neviditelnosti. Vítězoslavně se na mě usmál. Po tváři mi začaly ztékat horké slzy. Kdo mi pomůže? Všichni spí a já se proti němu sama těžko ubráním…
*****
Zpočátku jsem se v budově docela ztrácela. Nevěděla jsem, kudy do jaké třídy a kde vlastně sídlí má třídní učitelka. A čím víc jsem se tam orientovala, ať už v jakémkoli oboru, tím více jsem se dostávala do kolektivu. I když, moc se mi v něm nelíbilo. Bylo v něm všechno úplně jiné, než na co jsem byla zvyklá, a těžko jsem se přizpůsobovala. A i když mě jeden výrostek totálně ztrapnil, a já z toho měla velké starosti a problémy, nebyl to zvrat ani zmála tak velký, jako měl přijít. To, čeho jsem tolik obávala ještě před přestupem.

*****
"Ty sis vážně myslela, že zmizíš, a necháš rozdělanou práci?"
"Víte sám, že dokončit to prostě nejde! Je to nesmysl, který jste si vymyslel a ..."
"Nesmysl? Okamžitě se se mnou vrátíš domů a dokončíš to! Jinak si mě nepřej…"
"A co mi uděláte? To samé, jako Bettce?
"Ne, něco stokrát horšího…"
*****
Později jsem si ve vedlejší třídě našla velmi dobrou kámošku, Betty. Mluvit se sní dalo o čemkoli, bavily jsme se úplně v pohodě a já v ní měla velikou oporu. Držela mě nad vodou, když jsem tonula v depkách. Naprosto jsem jí důvěřovala.
Jednoho krásného dne jsem se obě vydaly na výpomoc jakémusi člověku s fyzikálními pokusy. Měl v novinách inzerát, že hledá někoho "nezkaženého moderní školou a zaujatého praktickou použitelností fyziky" pro své výzkumy. Sice jsem fyziku moc v lásce neměla, ale ty pokusy mě vždycky bavily, a tak jsem souhlasila.
Jeho bydliště jsme objevili snadno, přebýval v nejstarší části města, v malém napůl rozpadlém domě s číslem třináct.
Teď jsme tu stály před otlučenými domovními dveřmi.
"Nevypadá to tu zrovna hezky, co když to bude nějaký úchylák?! Navíc, kdo by bydlel v takové barabizně?" řekla Betty poněkud nebezpečně hlasitě.
"Třeba já?" Dveře se otevřely a v nich stál vysoký muž středního věku, hranaté brýle byly zaraženy do bambulatého nosu zřejmě jeho mohutnou paží.
"Dobrý den, my…" začala trochu nejistě má kamarádka. Já jako vždy stála trochu opodál a zatím pro jistotu mlčela. "Jdeme na tento inzerát, pane… Loutný."
Muž vzal od ní ústřižek z novin. Pousmál se a pravil: "Tak přeci někdo přišel. Já věděl, kam to dát, abych sehnal lidi. Inu, račte dál, milé dámy…"
Doma to měl vcelku pěkně zařízené. Skromně, ale pohodlně. Proti jeho černé košili tu bylo bravurně čisto a uklizeno. "Mohu vám nabídnout čaj?" Ani nečekal na odpověď a už začal přinášet na stůl hrnečky. Mezitím stále mluvil a mluvil. "Není to těžké, co po vás budu chtít. Především cit k práci a opatrnost. Na oplátku se u mě naučíte spoustu důležitých věcí. Práce s elektrikou by měla být hračka i pro ženy, i když se většinou přirovnává k mužům. Já vlastně vůbec nechápu proč. To si vážně všichni myslí, že ženy nezajímá technika? … Abych furt nepovídal, tak mi také povězte něco o sobě. Do které že to chodíte třídy?"
*****
Teď seděl naproti ní. Dělala, že sleduje okénkem krajinu, stále však byla připravená při první příležitosti utéct, byť třeba jen do dalšího vagónu. Snad by se tam u někoho dovolala pomoci.
Muž ji ale upjatě sledoval, občas shlédl protijedoucí vlak na vedlejší koleji. Zdálo se, jako by jí četl myšlenky a chtěl tomu maximálně zabránit.
Dlouhé zahoukání oznámilo blížící se stanici hlavního města. Byla to konečná, chtě nechtě bude muset dívka vystoupit. Podaří se jí splynout s davem a tak mu uniknout?
Vmáčkla se mezi lidi do uličky. Za chvíli vystoupila na nástupišti. Podívala se na pravou i na levou stranu a rozeběhla do nejbližšího podzemního průchodu. Schody brala po dvou, z posledních čtyř seskočila dolů, až se sama podivila nad svou hbitostí. Ale hlavně neztrácet čas. Nádražní hala, kudy teď? Sice tu bylo ukazatelů pomalu více než lidí, ale němčina nebyla nikdy její oblíbený předmět. Pak ji napadla policie. Ano, musí ohlásit, že ji pronásleduje. Pak ho snad chytí a ona bude mít pokoj, vrátí se domů a… Domů? Po půl roce konečně domů? Ta touha jí dodala sil k šílenému běhu o její holý život.
*****
Dílna pana Loutného mi doslova vyrazila dech. Na hřebících na zdech visely dráty, prodlužovačky, proužky zkrouceného plechu, provázky, provazy, vlasce a podobné uvazovací předměty. Na dlouhých širokých stolech lemujících celou místnost byly různé ostré předměty, nože, kleště, nůžky, nechyběly ani dvaceticentimetrové hřeby a malá ruční pilka. Všechno nám tu ukázal a seznámil s našimi povinnostmi. "Ty," ukázal na Bettku, "můžeš začít tímhle." Vrazil jí do rukou dva magnety. "Uprav je tak, aby se k sobě nepřitáhly, i když je otočíš protikladnými póly k sobě." "To jsem ani nevěděla, že to nějak lze… no jo, jenomže jak?"
"Jsi chytrá, určitě na to přijdeš… A ty (to myslel už mě) utvoř takový vosk, který neztuhne ani při mrazu…" "Ale to je přeci nemožné!" "Nikdy neříkej, že je něco nemožného!" Tak tímhle mě tedy dostal. Takové hlouposti si vymýšlí. Dnes jsem tu tedy byla naposledy!
"A když na to tedy přijdeme, budeme vám moci pomáhat ve velkých výzkumech?" řekla dychtivě Betty.
"Ano, jsi skutečně chytrá holka! Je to zkouška, jestli se mně hodíte nebo ne… Vkládám do vás velké naděje, líbíte se mně…!"
Od té doby se hodně změnilo… Věci plynuly nezadržitelně rychle, až jsem se pomalu nevyznala ani ve vlastních myšlenkách
*****

Běžela městskými ulicemi a stále se otáčela, jestli ji nepronásleduje. Byla tak zmatená, že na přechodu ani nečekala na zelenou. Díky tomu ji málem několikrát zajelo auto. Nic ji však nemůže zastavit. Musí dál, utéct od toho všeho, navždy se odpoutat od minulosti… Moc dlouhé volnosti jí však přáno nebylo.
*****
Hodiny jsem proseděla nad tím výjevem. Pokud chci, aby vosk neztuhnul, musím ho přeci zahřívat. Jenže když i za mrazu má téct? To je opravdu nemožný! Ten chlap je určitě cvok… Ale co ta hromada peněz, kterou slíbil? Za to určitě stojí si polámat hlavu s trochou voskem! A já mu věřila, vždyť záloha taky nebyla k zahození.
Každý týden jsme k němu chodili, pomáhali s drobnostmi. Samozřejmě, že jsme chtěli dělat i věci větší, ale to jsme mohly teprve až přijdeme na naše úkoly. Ale ani Betty, ani já jsme si nevěděli rady. "A to vám s tím nemůže pomoci váš fyzikář či fyzikářka? Co vás tam tedy v té škole učí? Teorii o elektronech, jistě!" pronesl jednou. Moc jsem nad jeho slovy nepřemýšlela, každý si občas potřebuje zanadávat. Ovšem zanedlouho se ukázal pravý význam jeho slov.
A to tehdy, když nám paní ředitelka přivedla nového profesora fyziky. Jaké překvapení nám s Bettkou otevřelo ústa dokořán. Byl to on! Náš vědec, kterému jsme chodili vypomáhat v sešlých džínech a odrbaném triku. Který nás učil, kterak věci skutečně fungují a jak se hodí do života!
Hodiny fyziky začaly být zábavné, už nikdo nepokřikoval, už nikdo nedělal to, co učitelům v hodinách tolik vadí. Všechny uvedl do fyzikálních dějů tak, že zcela propadli jeho kouzlu gest, řeči, písma. Byl opravdu okouzlující a výborný učitel. Dalo by se říci, že učivem a výzkumy totálně zatemnil mozky. Vždyť už se nikdo neučil na nic jiného než na fyziku a jiný pedagog nebyl tak debatován a vychvalován jako on.
*****
Zaběhla do jakési uličky, kde to smrdělo naftou. Byla dost úzká, ani okna do ní nevedla, jen tu stály v řadě u zdí domů kontejnery. Občas vyčuhoval výklenek pro dveře. Tady se někde schová. Tady ji snad nenajde. A musí si na chvíli vydechnout.
Asfalt byl po tak silném dešti ještě mokrý, voda ztékala do kanálu a dokonce se jí zdálo, jako by v jednom zahlédla krysu. Otřásla se. Ta zvířata jí byla odporná, snad žádnou nepotká přímo před sebou.
A opravdu měla to neštěstí, že ne přímo před sebou, ale přímo na sobě. Když jí jedna spadla na hlavu, zaječela, mrskla jí na zeď. Stále křičela a rozeběhla se. Pak jí na hlavě přistála další, třetí, čtvrtá… Někdo je na ní schválně házel.
"Pamatuješ se ještě, jak jsme tato zvířata používali při výzkumech živočišné energie? To jsi mě zase zklamala. Zdálo se ti to jako další nesmysl. Proč jen jsi mou práci odsuzovala? To Betty byla jiná! Ta ji zbožňovala, chápala a věřila."
"A proč jste jí tedy tolik ublížil?"
"Souhlasila, že to mohu provést na ní. Víš, jak jí to stále nešlo s těmi magnety. No a tak jsem jí vyhověl."
"Vy jste cvok, který lidi přeměňuje na vám poslušné stroje!"
"Ano a ty jsi udělala velikou chybu, že jsi také neposlouchala. Protože jsu dál zkoumat a teď mám před sebou dalšího dobrovolníka…"
"Jen přes mou mrtvolu!"
"Ano, zaživa by to moc bolelo… Mám přeci srdce!"
*****
Práce s voskem mi však vůbec nešla. Ani Bettce. I když ta jeho kouzlu propadla zcela. Už nedělala nic jiného než že to zkoušela znovu a znovu. A nemluvila o ničem jiném, než že ho nechce zklamat, že na tom musí zapracovat.
Bála jsem se o ni. Už týden se neukázala ve škole. Její maminka říkala, že odjela na jakýsi kurz. Že by se mi o něm ani nezmínila? Pár dnů jsem na ni byla naštvaná, ale po dalším týdnu jsem o ni začala mít strach. Její mobil byl stále vypnutý. Až jsem to nevydržela a po dlouhé době zašla k Loutnému. Přestala jsem k němu chodit, fakt jsem jeho nesmyslných pokynů měla plné zuby. Ale tušila jsem, že on má co dělat se zmizením mé kamarádky a já nechtěla připustit, že by jí mohl jakkoli ublížit.
Byl ke mně až překvapivě milý, víc než kdy jindy.
"Prosím vás, kde je Betty? Vy o ní jistě víte!"
"Proč myslíš, slečno?"
"Mám pocit, že jste jí popletl mozek a teď šla někam dělat vaše pokusy."
"Ale milá zlatá, ona už svoji úlohu dávno udělala. A tím se stala mou žákyní, ne pomocnicí."
"Takže jste ji zavřel někde tady a tam ji nutíte dělat ty vaše… blbosti?"
"Když tomu tak nadáváš… je ale hrozně daleko, ne tady."
"Tak kde teda?!"
"Na onom světě…" A začal se smát. Dlouho a vytrvale.
*****
Krys stále přibývalo. Už je ale nevnímala. Jen Hlas. Jeho tak strašidelně klidný Hlas. Mluvil, jako by po ní házel zlatý déšť. Jako by to byl nějaký slavnostní okamžik.
"Víš , co je toto za pokus? Za jak dlouho tě ta milá zvířátka sežerou. Odhaduji tak půl hodinky, ještě posílám posily."
"Ty hajzle! Všichni ti tolik věřili, proč to všechno děláš?! Proč… au! Hloupá zvířata!" Snažila se je odhodit, drásala po nich, mlátila je, až jednu rozmázla na břiše… Ale nic platné to nebylo. Krysy byly jak klíšťata. A kousek po kousku ujídali něco z její kůže i masa.
Muž nahoře se bavil, přičemž nezapomínal měřit čas.
*****
On ji snad zabil! Udělalo se mi špatně. Zatočila se mi hlava. Obloha nebyla již nade mnou, ale pode mnou. Upadala jsem do jakéhosi krásného stavu, kterého jsem sice předtím neznala, ale nechtěla jsem, aby skončil.
Když jsem se vrátila zase do normálního vědomí, zdálo se mi, jako bych se snad přenesla mezitím někam do minulosti. Ležela jsem v posteli z masivu a s nebesy, místnost byla kolem dokola lemována krásným starožitným nábytkem a na zemi ležel silný vzorovitý koberec. K tomuto starobylému výjevu mi vůbec neseděla žena oblečena v minisukni a topu s velikým výstřihem, která mi přinesla sklenici s vodou a vtiskla mi ji do dlaně. "Voll!" řekla přísně a čekala. Sice jsem jí nerozuměla, ale pochopila jsem, že mám to mám vypít. Poslechla jsem. Pak jsem se zeptala, kde to jsem. Zdálo se ale, že ona nerozumí. Přešla jsem tedy na němčinu. "Wo bin ich?" Ještě více se ale zamračila a odešla i s prázdnou sklenkou.
Co se to jenom děje? Snad nezažívala toto Betty před svou smrtí? Není to jen nějaká léčka toho člověka? Ach Betty, Betty! Ty už mi asi nepovíš, co ti provedl, viď?
Musím utéct. Rychle! Hledala jsem své oblečení, ale nenašla jsem je. Pak se podívám do zrcadla a vidím ho na sobě. To ne, už ani nepoznám, jestli jsem oblečená!
Naštěstí jsem ležela v přízemí a tak seskok z okna ani moc nebolel. Rychle odtud pryč! Probíhala jsem neznámým městem a nechápala, kterým. Tady jsem v životě nebyla.
Zaslechla jsem houkání vlaku. Spěchala jsem podle zvuku až na stanici. Tam jsem to měla akorát, nastoupila jsem a jela neznámo kam.
Zadlouho, to už byla dávno tma, jsem přestoupila na konečné do jiného vlaku. Akorát, když začínalo pršet…
*****
Krysy se do ní zakousávaly dál, byly čím dál tím víc krvelačnější. Teď už tu jen stála a nenávistně koukala na něho. Přála si, aby jej potkal stejný osud jako jí. Doufala, že ji někdo pomstí. Tohle nesmí zůstat zapomenuto, aby zabíjel dál. Musí do toho někdo zakročit. Ona v tom selhala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Neviditelná Neviditelná | 11. listopadu 2007 v 21:13 | Reagovat

Wow, Mai... Ty se snám hezky a dlouze rozepsala... Abych řekla pravdu, trošku sem se v tom ztrácela, ale když si to teď dávam dohromady... Mno to je fuk=oD Ale jinak pěkně napsané. Už normálně i vidim, jak by ti náš češtinář nabízel doučování...=oD Doufám, že budeš pěkně písati dál, protože ty povídky od tebe na tenhle žánr, nemají chybu. Takže jen tak dál...

2 Karin Karin | E-mail | Web | 11. listopadu 2007 v 21:40 | Reagovat

Mno Maisienko, vážně úplně super! Tak jako ta nade mnou jsem se v tom drobátko ztracela, ale nakonec pochopila... Fakt se ti to mocka povedlo a mohla bys připsat i pokráčko.. =o).. Myslím, že by se třeba dalo ještě něco vymysletí O=o)

3 Karin Karin | E-mail | Web | 19. listopadu 2007 v 22:13 | Reagovat

Maisienko, napiš ještě něci, prosíííím O=o)

4 Neviditelná Neviditelná | 7. prosince 2007 v 19:45 | Reagovat

Už sem tu zas... Po dlouhé době a zklamaně zjistím, že tu neni nic nového... To je zlý...=o( A já myslela, že se alespoň do něčeho ponořim a ono nic. To je nemilé překvapení... Doufám, že něco brzy bude, ju? Jedno co... O=o)

5 Mishie Mishie | 18. prosince 2007 v 17:17 | Reagovat

Maisie :D ja musela cist tu prvni cast znova, protoze sem po tak dlouhééé dobe zapomnela vo cem je rec:D..Jinak dobry a tesim se na dalsi tve povidky..Uzij si krásneVanoce!!

6 Karin Karin | E-mail | Web | 29. prosince 2007 v 14:42 | Reagovat

Bloušku, nechceš ještě něco napísati? prosím, prosím, smutně koukám    O=o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama