Oprávněný strach 1/2

24. října 2007 v 16:17 | Maisie |  Mé jednorázovky
Již jsem ani nedoufala, že se znovu rozhoupu k aktivitě tohoto blogu, že už nic nenapíši. Stávka to byla opravdu dlouhá... Že by snad i dva měsíce? Omlouvám se všem, kdo mou tvorbu četli. Nějak jsem poslední dobou psát nestíhala, nebo jsem prostě jen neměla tu pravou náladu. Takže ode dneška se do toho snad zase dostanu.
Doufám, že se vám tohle líbí, protože mi věřte, že mi dalo dost velkou práci, než jsem to sepsala :-D Očekávám naprosté porozumění :-D
Je to zvláštní, že začínám psát vždy, když mám nějaký zádhel ve svém životě a potřebuji o něm mluviti Takto vznikla tato povídka. Zpočátku jen vyzpovídání, a pak už se začaly hrnouti nápady.
Všem vám přeji krásné prožití prázdnin podzimních.
Ps: V poslední době se mi začaly líbit spisovná slovíčka, mluvím jimi dosti často. Spoustě lidem to vadí (Například mé "eventuelně" již skoro nikdo nemůže vystát.) Nepodivujte se tedy, prosím, nad mým způsobem vyjadřování :-D.

Akorát, když tvrdě dosedla na lavici a uvelebila se na ní, začaly padat první kapky meteorology tolik slibovaného deště. Kapek bylo stále víc a více až se proměnily v prudký liják. Smutně dopadaly na okenice vlaku. Nejprve dopadly jednotlivě, pak stekly v jednom stroužku po skle. Proč i já nemohu splynout s ostatními v jednom davu? Přemýšlela nad tímto jevem dívka.
Vlak rozjel svou dlouhou půlnoční jízdu chmurnou nocí. Vyjel ze stanice, kde dívka nastoupila, a mířil si to rovnou k hlavnímu městu, Berlínu. Nebyl daleko.
*****
"Tolik se toho bojím! Tak moc! Vůbec nikoho tam neznám, jsou o rok vepředu, a ke všemu…
"Ale no tak, uklidni se! Však ty to zvládneš. Spoustu lidí se stěhuje, přestupuje na jinou školu, taky se zpočátku bojí, ale nakonec zjistí, že jejich obavy byly neoprávněné…"
"Jo, ale každý normální člověk přestupuje na začátku školního roku. Já v pololetí. V době, kdy jsou nejživější školní dny. Vpadnu do běhu jejich běžného života. Ti lidé mají jiné zvyky a ke všemu jsou v učení tolik vepředu!"
"Promiň musím končit. Ty to zvládneš! Zkus navodit do tvého pesimismu trochu optimismu, a uvidíš, že vše bude tak lepší. Zatím ahoj, zítra se uvidíme…" Tú, tú, tú…
Měla jsem pocit, jako by vůbec nikdo nechápal, jak mi je. Už asi dva měsíce jsem se utápěla ve stresu, připadala jsem si jako černá tečka v nekonečném bílém poli. Tolik křičící, osamělá, s šedými myšlenkami. Nedala mi spát představa, že se budeme stěhovat. Teď, kdy chodím do deváté třídy. Je konec října, do pololetí jistě přestoupím na jinou školu
Tolik jsem se toho bála. Vždy jsem byla taková tichá, samotářská, ne moc kolektivní. Nerada jsem se odmala seznamovala, a teď to musím udělat s novými spolužáky, kterých je, podle informací, které jsem se o škole dověděla, rovných třicet.
Už to nebyla ani tak touha zůstat na škole stávající, ale touha být neviditelná. A nepotřebovat řešit malicherné problémy. Jenže tady je další můj velký povahový problém- i když nechci, malichernosti řeším a sžírají mě, vždy vím na sto procent, že za to mohu jen já.
*****
Ve vagónu, do kterého dívka nastoupila, bylo jen pár osob. Všechny buď dřímaly, nebo spaly nerušeným, ale tvrdým spánkem.
Ona se usnout bála. Stále měla před očima toho hrozného muže, kvůli kterému teď jede tak daleko od domova. Co kdyby na některé stanici nastoupil? Co když je to některý z mužů, sedících k ní zády? Ten chlap je schopen všeho. Na to, aby takto soudila, jej znala až příliš dobře.
*****
Dny plynuly velmi rychle. Nejednou tu chodili čerti s Mikulášem v čele, anděl cestou, aby si malé děti neztěžovali, že je "zmlátili" a nic z toho, rozdal skromně pár sladkostí. Zanedlouho se zpívaly koledy, rozdávaly dárky.
Tajně jsem sčítala poslední dny. Něco hluboko ve mně mi říkalo, že se stane něco velkého. Totální zlom mého života. Vzdala jsem mé pocity někomu říkat, věděla jsem, že to nikdo nepochopí. Ani já to nechápala. Strach nebyl už ze spolužáků, ale z něčeho velkého, neznámého, bylo to něco, o čem jsem věděla, že je nevyhnutelné, jen v jaké podobě mi zůstalo zatím utajené.
Až nadešel den D.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | E-mail | Web | 24. října 2007 v 16:58 | Reagovat

Jejda Mai, to je pěkný... Mi tě to připomíná =o)... Doufám, že se v nejbližší době dočká pokráčka.... =o)

2 Neviditelná Neviditelná | 25. října 2007 v 20:04 | Reagovat

Je to docela na přemýšlení... Sohlasim s Kar- taky mi tě to připomíná... Čekam na pokráčko...

3 Guise Guise | 23. května 2008 v 17:56 | Reagovat

Doufám, že teď už se naší třídy a nových špolužáků tolik neobáváš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama