Ztracená

30. července 2007 v 13:34 | Maisie |  Mé jednorázovky
Mno,,, Je to asi pěkná blbost,,, Ale jediné, co jsem teď sepsala, takže abyste neříkali, že tu stále není nic nového ;-)

Připadala jsem si jako uvězněná v zakletém zámku se samými tajnými a temnými chodbičkami, v bílých volných šatičkách, s dvěma copánky, s medvídkem strachy přitisknutém k hrudi.
Vždyť se ti nic nestane. Už nejsi malá holčička. Zhluboka dýchej a všechno dobře dopadne.
Opravdu už jsem nebyla ta malá holčička v zářivých šatičkách a medvídek se poděl bůhví kam.
Ale bála jsem se snad víc, než kdy jindy v dětství.
Neběžela jsem už měkkými, koberci vystlanými podlahami, ale po kolena v rozkládající se, odporně páchnoucí tuhé směsi snad všeho, co lidé "nechali uplavat". Stěny už nelemovala hrdá rytířská brnění, ale tvořil je kamenný tunel tlustě obalený plísní a nalepenými hnijícími kousky čehosi. Tento obsah jsem raději podrobněji nezkoumala, nejednou ve mně vyvolal zvednutí žaludku.
Cítila jsem, jak mi do levé boty, nenávratně ponořené do odporného humusu, vklouzlo cosi nechutně slizkého. Ale bylo mi to jedno. Beztak mi podobné příšerky lezly po celém těle. Celá špinavá, vysílená a hladová jsem ale nepřestávala doufat, že se někde přede mnou objeví světlo ukazující východ ven. Zatím mě jen obklopovalo šero, které mi bylo protivnější, než nejčernější tma. Dokazovalo totiž, že stále ještě žiji. Jak jsem si přála, aby tohle skončilo…
Nezdálo se mi to? Ne! Opravdu vidím světlo! Srdce mi radostí poskočilo na pravou stranu. Jsem vysvobozená. Mříž na stropě byla akorát na dosah mých rukou. Zabrala jsem. Nic. Byla pěvně připevněná. Touha po svobodě mi ale dodala sílu. Mříž jsem uvolnila a položila vedle, podle cinknutí jsem odhadovala, že dopadla na starý chodník. Vyškrábala jsem se nahoru a svalila se na kamenné kostky. Ani jsem se neohlížela, ve které části města se nacházím. Hlavně, že jsem si mohla v klidu vydechnout. Ležela jsem na zádech a pozorovala krásné noční nebe s miliony hvězd. Bohužel tento okamžik dost brzy skončil. Okolo mě začaly vířit veselé výsměšné hlasy. Bylo jich víc a víc až mě to donutilo se posadit. Všude byly lidé. Za mnou, přede mnou, vedle mě. Smáli se, ukazovali na mě a já hned pochopilo, proč. Celou dobu, co jsem před nimi prchala kanály pod městem, šli nade mnou a bavili se, jak se snažím utéci. Zaplavila mě vlna paniky, bezmocnosti. Ve slzách jsem pozorovala, jak se ke mně blíží, ale hned ustupují před mým "zápachem" od "bahna".
Kéž bych teď ta malá holčička byla! Malé za nic nemohou. U nich je to nerozum. Kde je ten můj medvídek? Snad v obrovské nádobě plné vody, kam mě právě hodili? Potápěli, málem jsem se utopila. Chtěli, abych medvídka pod vodou našla a tím jim dokázala, že za nic nemohu? Protože mi vůbec nevěřili! Co jsem jim provedla?! Kdybych alespoň věděla tohle…
Celou mokrou ně svázali řetězem a vlekli neznámou ulicí. Už jsem nemohla ani jít. Udělalo se mi špatně snad ještě víc než v kanále. Nedbali toho, že jsem spadla a vlekli mě dál.
Kdesi v dáli na kopci se rýsovala veliká dřevěná konstrukce. Hrozila jako nějaká příšera. Chtějí, aby malá holčička byla sežrána? Co jim udělala? Proč jí vzali medvídka? Ano, to monstrum vypadalo přesně tak, jak jí maminka vyprávěla v pohádkách. Vždy přijel princ a netvora zahubil a vysvobodil malou princeznu. Kde je princ teď? Třeba na ni čeká, aby viděla, jak je statečný.
Přivázali mě ke konstrukci. Princ nepřijel. Nikdo mě neposlouchal. Nikdo mi neodpovídal. Do přítmí večera rozžehli světlo. Byla vlastně čtyři. Blížila se ke mně ze čtyř světových stran. Přiložili je k hromadě roští, na kterém jsem stála. Pomalu se rozhořívali až…
A plameny mě navždy pohltily…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | E-mail | Web | 31. července 2007 v 12:41 | Reagovat

Hustý!!! :D:D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama