3) To je snad nashcvál!

20. června 2007 v 15:32 | Maisie |  Můj horůrek- Náhoda
"Neumíš dávat pozor? Vždyť se ty hrnečky mohly rozbít!" vynadá mi matka, sotva vylezeme z vozu před hotel. Copak já můžu za to, že se mi u té igelitky se svatebním darem utrhlo poutko? Radši jí neodpovídám. Na nějaké poučování nemám vůbec náladu. Radši spěchám do kufru pro svou tužku s věcmi a pádím za tátou do hotelu. Vcelku luxus. Tady budu spát celých sedm nocí, osmý se naštěstí vracíme. Podle cedulek vidím, že ještě není obsazené číslo 43, 58… Jejda! Těsně okolo ruky, kterou mám podél těla, mi proletí skleněná váza. Nestačím ji zachytit, a tak se rozbije na tisíc kousků.
"Holka nešťastná, cos to provedla? Víš, jakou měla ta váza cenu?" vyjede na mě recepční. Bezmocně se chytí za hlavu. "Šéf bude zuřit!"
"Nemůžeš si dát konečně jednou pozor? To i ten šestiletý kluk se chová opatrněji," řekne matka.
No jasně- do mě! Všichni mi říkejte, jak jsem nemožná. A že jsem se té vázy ani nedotkla, to už nikoho nezajímá, co? Vždyť je to jen pitomá váza…
"Půl milionu!"vyplivne recepční už otočená na rodiče.
"Kolik, že to stojí?" nevěřícně kroutí hlavou otec.
"Je mi líto, ale budete to muset zaplatit."
"Tolik s sebou ale nemáme."
"Tak z účtu!" trvá na svém. No nazdar, to mám tedy průšvih. Ale já to neshodila. Proč mi nikdo nevěří? Proč mě nikdo neposlouchá? Je vidět, že se za mě rodiče stydí. Ani se jim nedivím, pět set tisíc jen za kus skla. Tedy spíš za kousky.
Jen co zaplatíme, spěcháme pryč. Je mi jasné, že pokud se to stane i jiném hotelu, přespávám na ulici. Proč mám jenom takovou smůlu? Třeba ji shodila ta recepční… Půl milionu si převedla na účet svůj… Hloupost, moc dramatizuji. Ale kdyby to byla pravda…
"Potřebuji chcát!" přeruším matčiny nadávky.
"Chvíli to budeš ještě muset vydržet. Á- támhle to je. Tak si dojdi, my počkáme," pronese nezáživně matka.
No tak s tím se počítá, ne? Chce se mi tak akutně, že ani nemyslím na vysokou cenu záchodků ve městě. Rychle jim tam do kasy vhodím desítku. Jsem skoro v kabince, když mě kdosi chytí za rameno.
"Že by slečna zaplatila?" řekne starší žena s příšerně mastnými vlasy.
"Ale já platila!" nedám se a ukáži na pultík v okénku pro placení. Ale k mé velké smůle tam nic není.
"Deset," sejme ruku z mého ramene a otočí ji do polohy, která říká: platit!
"Promiňte, nechápu to, ale vážně jsem vám tam přesně tolik dala. Možná už ji někdo vzal."
"Ne, u kasy jste se ani nezastavila. Rovnou jste šla…"
"nebudu platit zbytečně dvacet!"
"Tak odejděte!"
Ne, je to tak akutní, že odejít nemohu. Otráveně jí hodím ještě jednou tolik, co předtím, a zmizím v kabince.
Po vykonání potřeby se zvědavě podívám na pentagram. Jizvy jsou pevné, nesloupávají se- ale jsou modré! Nebo se mi to v matném světle žárovky zdá? Ano, hloupost, aby měly barvu rozkládajícího se masa. Vyndám z kapsáčů malý nožík a vzteky se jím pořežu nad kotníky. Přestávám totiž doufat, že by to byly jen náhody. Něco se včera stalo. Vím, že jsem něco zvorala, když jsem nakreslila ten pentagram tím divným nožem. Před očima se mi ukáže podivný obrázek: temnota, krev, podivné znaky… Nechápu, jak mě tohle vůbec napadlo, ale dlouho se toho nemůžu před očima zbavit…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mishie Mishie | Web | 22. června 2007 v 9:22 | Reagovat

PEKNY.....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama