9) Mezi čtyřma očima

20. června 2007 v 16:01 | Maisie |  Můj horůrek- Náhoda
"Jsou tu ve městě nějaké historické památky," řekne při obědě v čínské restauraci matka.
"To je výborný nápad, co říkáte děti?" předá se k ní táta.
"Jo jo jo! Rytíři!" zavýská bratr nadšeně.
"A co zábavný park?" řekne opět matka.
"A nechcete jít rovnou dělat klauny do cirkusu?" zabručím podrážděně.
"Proč máš ten obvaz?" zeptá se mě táta.
"Narazila jsem si ruku," zalžu. Určitě by nepochopili, že si můžu uříznout prst.
"Tak já bych se vrátil k těm památkám a pokud zbude čas, tak se mrknem i na ty kolotoče."
"A budu si moct koupit cukrovou vatu?"
"Jistě, zlatíčko." Nechápu, že Ed může vše. To na mne v jeho věku nebyli rodiče tak milí! Furt bylo slyšet jen musíš a nesmíš. A nepřipadá mi, že bych byla nějak extra výjimečně zlobivá.
Vůbec jsem v této restauraci nepochopila, že v jídelním lístku jsou názvy asijských specialit anglicky. A nad některým pojmenováním se musím upřímně zasmát. Například tu stojí Bloody corpse, což má být podle popisu níže maso ve krvavé omáčce s oříšky a ještě něčím, zřejmě se jedná o určitý druh ovoce.
"To je ale náhoda, jak se máte? Přeji příjemný den." K našemu stolu přijde můj strýc s novomanželkou. "Dobrý den." pozdraví také a sladce se na mě usměje. Postupně si popřejí dobrý den všichni.
"Ale ale, co vy tady? nemáte trávit někde o samotě a oslavovat?" řekne táta.
"To také děláme, ale žaludku neporučíš. Promiňte, ale mohl bych mluvit s Carol mezi čtyřma očima?"
Co po mně jenom chce? Nepamatuji si, že bychom mezi sebou měli nějaké tajnosti. Nechápavě ne něj pohlédnu. S kamenným výrazem mi naznačí, abych vstala a šla za ním. Poslechnu. Následuji jej až na konec restaurace, kde nikdo nesedí. Teď pohled trochu změkčí a jemně praví: " Mě je jedno, že se díváš na mé věci, ale krádež už mi rozhodně lhostejná není."
"Co? Ale já nic neukradla!" Kam tím míří?
"Rád bych ti věřil, ale vždyť jsem tě viděl, jak si ten nožík bereš. Kdybys poprosila, možná bych ti ho i dal, ale takto se nejedná, to si pamatuj."
"Myslíš ten, jak byl vložen do kytice? Ano půjčovala jsem si ho. Pak jsem ho u sebe zapomněla, ale asi v půl jedenácté jsem ho tam vracela. Musíš mi věřit. Prosím," Pokud se ten nůž ztratil i strýcovi, jako mě na půdě, není divu, že mě obviňuje. To, že se tam objevil, muselo mít nějaký smysl. Jako u mě. "Počkej, řezals jím něco?"
"Co? To je snad jedno ne? Proč ti mám věřit?!"
"Nejsem žádná zlodějka, to si zase zapamatuj ty. Prosím… A není to jedno! Je to naopak moc důležité."
"Dobře. Edovi jsem jím nakrájel maso, protože bylo na něj tlusté. Nic víc."
Najednou mě napadne spásná myšlenka: "Tak vidíš. Kdybych to ukradla, tak jsi mu nemohl nakrájet to maso, protože jsem si ho půjčovala hned, jak jsi ho rozbalil."
"Ne, stihl jsem to. Tohle ti neprošlo."
"A Ed to maso snědl? Všechno? Že to vyzvracel?"
"Proč? Jistě, že to snědl."
"Musíš mi věřit, prosím." chvátám za bratrem. Co když se mu stane to, co mně?
Naštěstí se mi podaří odchytnout bratra od máminy sukně a zatáhnout ho na toalety. Na moje starostlivé otázky se tváří nechápavě a tvrdí, že je v pohodě. Raději jej prohlédnu. Nic podezřelého nevidím. O to více trnu hrůzou, že mu hnije jícen, žaludek i střeva. Pak ho odvedu zpět a ještě se vrátím. A ne zbytečně, jelikož se snažím všemožně hýbat, čili skákat, ohýbat se, ale musím se hodně namáhat. Břicho je modré celé a to od kosti pánevní až k žebrům!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama