7) Krutá realita

20. června 2007 v 15:59 | Maisie |  Můj horůrek- Náhoda
"Ohh- toten je překrásný!" zaječí radostí manželka mého strýce. V obrovské krabice dárkového balení totiž objevila žlutý kočárek s medvídky. To je stupidní- co když můj strýc už děti nechce jak jeho žena ho přemluví kvůli nádhernému kočárku?
on se na ni jen pousměje a dál se přehrabuje v maličkostech, mezi které patří přáníčka s mašlemi, sladkosti, kytice. Romantičnost k němu vůbec nesedí, ale přesto si ke každé z nich přičichne. Šťastný výraz ve tváři mu zničehonic vymizí. Zaraženě se dívá na modré růže, které právě vzal do rukou. Pak se po trapném tichu zasměje a sáhne doprostřed kytice. Odtud vytáhne nůž. Nůž, který jsem našla na půdě. Nůž, který mi způsobil ty modré jizvy na břiše a možná i ty příšernosti.
I ostatní se zasmějí. Můj strýc je totiž bývalý lovec a má plnou sbírku podobných ostrých věciček. I já bych se tomu zasmála, ale nemůžu. Najednou mi hlavou proletí myšlenka- ten nůž je prokletý. Ano, určitě se mi nepříjemnosti dějí jen proto, že jsem se jím pořezala. Musím varovat i jeho. Ale nevím jak mu vysvětlit, že má v ruce něco stokrát nebezpečnějšího, než je divoká šelma.
Naskytne se mi příležitost. Strýc jej položí na stolek. Přistoupím k němu a zeptám se, jestli bych si jej mohla prohlédnout, že se mi moc líbí.
"Ale jistě," ušklíbne se. Asi pět minut čekám, než všichni odejdou tančit a místnost se svatebními dary se vylidní. Pak nůž opatrně schovám pod halenku a vydám se opačným směrem než ostatní. V jídelně, kde byla svatební hostina, hraje potichounku neznámá zamilovaná písnička. Je mi naprosto proti srsti, atak ihned vypnu rádio. Sednu si na pohodlné křesílko v rohu u okna. Pod matným světle svíčky si prohlížím nožík. V duchu se ho ptám: "Co jsi zač? Proč vyvádíš takové věci? Proč jsi byl ponejprv u mne, pak u muže mé krve.. u koho skončíš pak?" Nůž mi ale nedá žádnou odpověď. Jen dál zrcadlí plamének svíčky.
Ahoj! Půjdem si hrát? Že si půjdem drát?" rozeběhne se ke mně bratr. Jen na něho zírám. Mimo jeho černé společenské sáčko a hnědé vlasy ulízané od matky na patku byl celý modrý, čili ruce, krk i hlava vypadaly jako můj levý malíček.
"Co jsi vyváděl?" zeptám se ho vyděšeně. No to snad nemůže výt pravda!
"Přeložil jsem si znaky na tom noži. A říkají smrt! pojď si s ním hrát. Hrajme si s ním."
"Tohle není legrace, Ede! Vypadáš jako mrtvola.."
"Ale já přeci mrtvý jsem!"
"Ede!" zakřičím. V jedné vteřině zjistím, že mám zavřené oči. Ihned je otevřu. Byl to naštěstí je n hloupý sen. Hloupý? ne nůž je nebezpečný… a znamená smrt! Podívám se na mobil. Tři minuty po jedenáctý večer. Hm, to jsem se vyspala docela dost.
Až moc. Co když se něco stalo bratrovi? Jsem až moc pověrčivá na to, abych to mohla nechat plavat. Radši jdu zpět za ostatními. Je vidět, že jsem nikomu nechyběla. Ne, že bych nebyla ráda, ale alespoň mi konečně nikdo nediktuje, co mám dělat, ale je známka toho, že pro ostatní neexistuji. Bratra najdu, jak se cpe a kraje si na indiány s mou osmiletou sestřenicí Ann. Pro jistotu zkontroluji i rodiče. Táta sedí u pivka a matka si povídá s nevěstou o "jarních" receptech. Nůž s klidem vrátím kam, kde jsem ho našla. I přesto, že už se nějaký ten půl rok řežu, zacítím lítost na d svým životem. Já totiž nemám v plánu umírat. A zatím to spíš vypadá na to, že umírám po kouskách. Nejprve mi začaly modrat ty jizvy, pak prst. Co přijde pak? Co když nebudu moct hýbat s nohama? A co když se mi začnou rozkládat orgány? Nebude fungovat žaludek, umřu klady? Rozpadne se srdce- zastaví se mi koloběh krve? Proč jsem s tím řezáním vůbec někdy začínala? Proč? Ani depkami jsem netrpěla.Vůbec si nemůžu vybavit, jaký jsem k tomu měla důvod.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mishie Mishie | Web | 22. června 2007 v 9:33 | Reagovat

tys tam vlozila me jmeno-Ann:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama