6) Pomalé umírání?

20. června 2007 v 15:54 | Maisie |  Můj horůrek- Náhoda
"Kam vkročíš, tak se objeví nějaký malér!"
"Ale já to vážně neshodila," bráním se dál, ale marně. Ani tentokrát se nedivím, že se rodiče na mě tak zlobí. Vždyť ta všechna barviva museli opět zaplatit… S novým kolem se mohu rozloučit.
"Jakto, že tě to nebolí?" zeptá se mě zničehonic bratr. Pochybuji ale, že by to měla být pro mě záchrana od výčitek matky i táty.
"Co by mělo bolet?" nechápu, o co mu jde.
"Štípání do prstu tě vždycky bolelo… Ach jo, jakto že teď už ne?"
Udiveně se podívám na své ruce. Levý malíček je poněkud bledší, než prsty ostatní. Dotknu se ho. Zmáčknu ho. Ale ať dělám cokoliv, vůbec ho necítím. Jako bych v něm neměla nervy. Snažím se s ním hýbat i vůlí celé levé paže, ale nejde to. Vypadá to, že mi ten prst umřel.
Z hlubokého zamyšlení mě vytrhne Ed. Odněkud totiž vzal můj malý nožík z kalhot a řežemě jím do postiženého prstu. Přesto, že už je rána dost hluboká, krvi se odtamtud nějak nechce.
"Ede! Co to vyvádíš?"
"Vždyť tě to přeci nebolí!" Jenom žasnu nad jeho chováním. Může být šestiletý kluk schopen takového drastického kousku?
"Ale já nemám v plánu být bez jednoho prstu!"
"Tak ti odříznu ještě jeden!" Ne, na něj jsem opravdu krátká.
Matka mě zase jednou pořádně vytočí. Nejen, že mi odsekne, že na moje morbidní vtípky nemá náladu, ona mi ještě vynadá, proč půjčuji tak malému klukovi nůž. No to vážně přehnala.
Doufám jen, že za deset minut mě už nechá na pokoji. Dorazíme totiž ke svatebnímu obřadu.
Ach jo, jsem šíleně unavena. V noci jsem nemohla zamhouřit oka. Stále jsem přemýšlela, proč se dějí takové věci. V jednu ráno jsem udělala třetí pokus na umytí hlavy. Ale moc se mi to nepovedlo. I když pravda, hlína šla hned dolů, ale červená barva mi tam ještě zůstala. A samozřejmě jsme hned po zaplacení škody změnili hotel.
Naštěstí jsem matku přemluvila , že jsem si mohla obléci černé kalhoty. Bohužel jsem ale musela vybrat příšerně slušňáckého stylu a elegantní halenku. Takže se cítím úplně trapně. Ach jo, kde je má krásně vytahaná mikina s nápisem "I HATE YOU"?
***
"Tak já tě tu nechám, ano? Moc nepij a občas jukni na Eda," pronese narychlo matka a zmizí za ostatními se bavit. Co tu mám dělat? Samotná? Nemám náladu poslouchat neustálé blahopřání novomanželům. Ať je to neslušné jakkoliv, zvedám se z dřevěné lavice a zamířím mimo tuhle příbuzenskou společnost, tudíž ven. Tady je aspoň k dýchání. Také doufám, že se mi opět srovná žaludek. Měli jsme sice na svatební hostině klasickou svíčkovou, ale předtím jsem ještě vysála trochu krve z nové řezné rány na žílách u zápěstí.
Zamyslím se nad svým levým malíčkem. Co se s ním jen mohlo stát? Proč jako by byl mrtvý? Pohlédnu na něj. No to si ze mě jen někdo střílí, ne? Vidím dobře? Prst je celý profialovělý, až modrý. Sáhnu na něj. Je nepřirozeně měkký. Mám pocit, že se rozkládá. O modré barvě kůže jsem toho totiž přečetla až až. Takže nyní vidím názornou ukázku hnijícího masa. Zmateně prst obmotám kapesníkem. Doufám, že prst bude opět v pořádku. Nedokážu si vůbec představit, že bych byla bez něj. No- to vlastně jsem. Vždyť už mu možná není pomoci…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama