5) Barevná koupel

20. června 2007 v 15:53 | Maisie |  Můj horůrek- Náhoda
"Ede? Proč spíš tady?"
Do pokoje vletí časně zrána matka. Teď ji nenávidím ještě víc než kdy předtím. Já chci spát! Zavrtám se pod polštář a marně se pokouším opět usnout.
"Proč jsou na zemi ty poličky? A proč jsi v hlíně? Čím jsi starší, tím máš blbější nápady."
"Mi to přistálo o půlnoci na hlavě," zabručím.
"Nemám náladu na tvé hloupé vtípky. Ať je to do deseti uklizené- všechno! Co si o nás budou myslet?" No, mami, pokud jde o tebe tak nic dobrého. Navíc, jak to mám za hodinu stihnout? To je nad moje schopnosti.
Naštěstí se jdeme nejdříve nasnídat. Na chodbě mezi ostatními hotelovými pokoji, kterou jdeme jako šťastná rodinka do hlavní haly, potkám moc hezkého kluka. Snažím se udělat dojem. On však jen na mě pobaveně pohlédne a zrychlí krok. Nechápu to. Co mu mohlo přijít k smíchu? Na rameno mi dopadne tvrdý kus hlíny. Sakra- zapomněla jsem si umýt hlavu. Bez jediného souhlasu se okamžitě otočím a spěchám do pokoje. No to je ale trapas.
Rychle za sebou v pokoji zavřu dveře. Když ale pohlédnu také jinam, než na ně, s hrůzou zjistím, že jsem si spletla místnost. Dostala jsem se do jakési úklidové komory. Až ke stropu stojí dřevěné regály, v nichž jsou různé laky a barviva. Na zemi u okna stojí kýbl s hadry a mycími prostředky. Fajn- uklízečka vážně nejsem! Dveře ale nejdou otevřít. Jako by byly zamknuté. Proč mám jenom takovou smůlu? Co jsem komu udělala?
Začnu si prohlížet barvy. Nejsem žádný feťák, ale vůni těchto chemikálií prostě miluji. Jednu modrou se pokouším otevřít. Musím si ji přisunout k břichu a zabrat, aby víko povolilo. To se mi sice po troše námahy podaří, ale nemuselo to dopadnout tak, že celý obsah plechovky budu mít na svém světle žlutém tričku. Panicky hledám něco, do čeho bych tu tekutinu mohla utřít. Rychle se prohrabuji na poličkách. Co by se jen dalo použít? Cosi za mnou zaskřípe. Rychle se otočím. Vykřiknu při pohledu na po mě vrhající se regál s barvami. Jen tak tak, že se stihnu sklonit. Police se z rychlého pádu zastaví o druhou, která naštěstí prudký nápor vydrží. Jako krev na mě proudem stékají rozbité barvy. Modrá skvrna na tričku se v těch kalužích jen ztrácí. Marně se pokouším odtud dostat, ale po každém pokusu vstát mi podklouznou nohy.
"Co se tu děje?" vstoupí sem muž se směšně růžovou košilí. I když- já mám co říkat.
"Pomozte mi, prosím!" udělám utrápený pohled a doufám, že to zabere.
"Když jste se dostala tam, dostanete se i zpátky. já zatím zavolám někoho, kdo to tu má na starosti."
To je jak ze špatného filmu. Nejen, že mě nenechají nejdřív ani vysprchovat, ale oni trvají na tom, abych to tu urychleně uklidila- a to pod diktátorem. Není dlouho, aby tu zase nebyla matka a nenadávala mi, kolik toho zase musí zaplatit. Brácha se tváří nesmírně inteligentně, že toto je pod jeho úroveň. A táta- o tom radši nemluvím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama