3) Gloomy sunday

20. června 2007 v 23:09 | Maisie |  Můj horůrek- Krvavá sprcha
A konečně třetí...

"Tak ještě jednou. Ve sprše se najde prst. Po pachateli není stopy. Pak se zjistí, že se na úplně stejném místě zabila Hannah Taylorová. A na úplně stejném místě se taky objeví přibývající krev. Pak ty zvuky a zhasnutí světla, ve stejné chvíli, kdy rachot ustal. Vše do sebe zapadá. Hannah si přeci podřezala žíly na ruce. Prst byl taky z ruky. Prostě se objevuje ten starý příběh, aby úplně neumřel. Hannah se snaží na sebe upozornit, any ostatní věděli, že stále žije."
"To je absurdní- je mtrvá a dost!" nesouhlasí opět Brigid.
Dnes to spolu probíráme stále dokola. Naštěstí se ještě nic nestalo, co se tedy týká událostí posledních dnů.
Jsem sice dost nervózní a chození na záchod se pokouším omezit minimálním pitím, ale proto, abych utěšovala ustrašenou kamarádku, mi síly zbývají vždycky.
I když se to Brigid zdá zbytečné, nakonec souhlasí s tím, abychom se pokusily o Hannah dovědět víc. Proč asi tu sebevraždu spáchala? Důvod mohla mít jakýkoli. A já chci za každou cenu vědět, jakej!
Ovšem, kde začít? Buď se vydat opět do knihovny, ale tam bychom asi moc nepořídily. Pak je možnost sklad. Tam snad? Ne- hrabat se v pavoucích?!
"A co se zeptat té staré paní? Možná, že si to pamatuje," napadne Brigid. Myslela jednu velmi starou paní bydlící v nejnižším patře. Vyzařuje z ní zvláštní síla, která pro mě vždycky byla jako tajemný magnet. Se zamračením se dívá kolem sebe a nikdo ani pořádně neví, proč. Linou se zvěsti o tom, že je to čarodějnice, mnozí si z ní dělají legraci. A proč je zrovna ve škole ubytovaná, ví snad jen školní rada s ředitelkou v čele. Možná bývala majitelkou budov… No, uvidíme. Ne, že bych se za ní těšila, ale jinou možnost nevidím.
Ztemnělou, opuštěnou chodbou se ve vzduchu ozývá praskot a zatuchlost staletých zdí. Není mi zrovna dvakrát volno u srdce. Stále se blížíme k pokoji té záhadné paní. Postupujeme se sklíčeností, která nám brání k volnému dýchání. V noci jsem se vůbec nevyspala. Zvláštní pocit strachu z neznáma mi nedovolil pomalu ani zavřít oči.
Konečně jsme u cíle. Dveře vedoucí do obydlí záhadné vydají nevrlý zvuk. Protestují proti našemu zaklepání.
Po celé věčnosti se konečně dveře otevřou. Stojí v nich vrásčitá stařena ve staromódních šatech. Ošklivě se na nás zamračí.
"Co chcete?" spustí. tomu teda říkám přivítání!
"Ehm…. snad nerušíme? Dobrý den,my…" začnu nejistě.
"Nemám na vás čas. Jděte pryč."
"Prosím, jen čtvrt hodinky, je to opravdu nutné," zaprosí Brigid.
"A proč zrovna já…"
"Protože vy si určitě mnohé pamatujete."
"Dobrá- ale víc než patnáct minut ne!"
Vstoupíme do malé místnůstky. Je velmi pěkně, ale smutně zařízena. Úzká, proležená postel je v rohu, vedle ní stůl s pár kusy chleba. V druhém rohu je ošoupaná, odřená skříň. Na zdech visí různé fotky a obrazy. Zvláštní. Tak útulné- ale sladěné dočerna. Odhaduji, že ženě umřel někdo velmi blízký.
"No tak se posaďte!" zavelí stařena. Ukáže na postel, sama usedne na rozvrzanou židli ke stolu. Naše pohledy se setkají, já však rychle pohlédnu na podlahu.
"Víte, máme do školy takový úkol." Skvěle si Brigid začala, pochválím kámošku, úkol- nejlepší výmluva. "Zajímá nás Hannah Taylorová. Pamatujete se na ni?"
Žena se na nás zašklebí, až zamračí. Prudce vstane se židle. "Je to opravdu nutné o ní mluvit?"
"Takže se na ní pamatujete?" promluvím také já.
"No samozřejmě. Tehdy to byl velký poplach, když ji tam našli. I já ji viděla. Byla jsem u toho, když ji odváželi. Příšerný pohled. A co chcete vědět přesně?"
"Znala jste ji, že? Víte tedy o ní víc, než ostatní. Jaká byla?"
"Zvláštní, velmi, velmi zvláštní. Měla deprese a zabývala se nadpřirozenem."
"Zabila se tedy proto, že začala bláznit?"
"Pravda je taková, že navštěvovala psychologa. Ale důvod sebevraždy byl jiný."
Byla jsem strašně napjatá. Stařena mluvila tak tajemně a záhadně.
"Slibte, že když vám to řeknu, nebudete ji chtít slyšet. Už na ten poslech doplatilo mnoho lidí…"
"Na poslech? To nechápu…" zmateně odporuje Brigid.
"Slibte!"
"Slibujem." Proč? Mé uvažování je v koncích. Co nemáme poslouchat?
"Gloomy sunday. Píseň sebevrahů. Text té vražedné písně našli u jejího těla. Poslechla to a podřezala si žíly."
"To nechápu. Kvůli tomu, že slyšela píseň?"
"Nebudu vám už o ní víc říkat. Ano o té písni. Neposlouchejte ji. A běžte!"
"Ještě ale čtyři minuty," nesouhlasím.
Nakonec jsme přeci jen musely jít.
Nechápu to. podřezala si žíly, protože slyšela tu písničku? Píseň sebevrahů? Vraždící? Jsem akorát víc zmatená, než předtím. Ta paní nás před tou písní vlastně varovala. Zabíjí. Ale proč?
"Hele, já nechci skončit jako Hannah, víš? Tu písničku bychom vážně měly nechat být."
"Hloupost, já tomu stejně nevěřím. Jak může zemřít kvůli písničce?" přesvědčuji dokola Brigid.
"Tak ok. Ale po smrti straším tebe, hihi!" zašklebila se. Taky se pousměji. Smích mi docela chyběl.
"O té písničce najdeme něco na netu," napadne mě.
"Možná, ale to by musel fungovat," setře mě.
I když jsme prošly všechny zpěvníky v knihovně, v žádném píseň nebyla. Ani v rádiu jí nehráli. tu píseň si asi neposlechnem. Leda, že by měla něco takového u sebe ředitelka. Možná jo, ale hledat to v těch jejích papírech? A kdy?
Ale ředitelce internet funguje. Bingo! Stačí si nařádit na noc budík a hledat u ní v počítači.
***
"Crrr… crrr… crrr…," zařve mi do ucha budík. Co ten magor ječí? Vždyť jsou tři ráno, blázen.
"Vstávej, haló!" vytahuje mě z postele Brigid. Najednou mi dojde, že chceme jít k té ředitelce. Ach jo, co to byl za nápad? Já chci spát!
Asi po půl hodině se v pyžamu vyplížíme z pokoje. To je děsné ticho. Sleduji, jaké je tu ticho teď a jaký řev o přestávkách.
"Pomoc!" ozve se lehounce za mnou. Nebo se mi to jen zdálo? Určitě, alespoň se to neopakuje.
"Pomoc," ozve se znovu a já mám co dělat, abych nevykřikla. Zvláštní zvuk. Nebyl to jen vítr?
"Pomoc, prosím!" Ne, to někdo volá o pomoc. Prudce se otočím. K nám se přibližuje temná postava. Něco od ní kape na koberec.
"Brigiddd… podívej, ta postava." Plna strachu se pokouším nahmatat kamarádku vedle sebe. Ale není tam. Otočím se zpět na temnou postavu, ale už tam nikdo nestojí.
Celá se roztřesu při myšlence, že jsem na chodbě v temnotě sama. Kde je Brigid? Musím do pokoje. Ovšem uklouznu na něčem nechutně slizkém. To je určitě od té postavy… Probůh, vždyť je to krev! Vykřiknu. Připadám si tak ztracená. Jako na jiné planetě. Konečně se mi podaří vstát a běžím k pokoji. Dveře jsou otevřené. Rozsvítím. "Haló?" Žádná odpověď. Brigid by přeci do temnot chodeb neutekla. Bojí se. Ach Brigid, kde jsi? Uvědomím si, že jsem špinavá od té kaluže krve. Musím se jít do koupelny vysprchovat. A pak najít Brigid.
Těsně u dveří do koupelny však zůstanu zaraženě stát. Ozývá se odtud prapodivná melodie občasně doprovázená ponurým textem. A dokonce slyším i notování "sunday is gloomy". Ne! Dveře se pokouším otevřít, jsou však zamknuté. "Brigid!" Žádná odpověď. "Probůh otevři, prosím!" Zuřivě mlátím do dveří, až je rozrazím. Sprcha naplno puštěná leží na zemi mimo sprchový kout, strašná kaluž vody. Do té ale proudí ještě jiný přítok, krve. A Brigid, s nevinným výrazem kouká na mě. Z ruky jí stříká krev, v druhé leží žiletka. Na nohou jí chybí oba palce a pyžamo má rozsekané na kousky a napěchované do řezných ran na břiše.
Nehybně zůstanu stát. Jsem v šoku. Z příšerného pohledu nemohu odvrátit oči. Brigid. Mrtvá. To je jen sen. Udělá se mi špatně tak, že pozvracím téměř celou koupelnu.
Roztřepaná odcházím z koupelny, když zahlédnu jakýsi papír v krvi. Nenamáhám se ho zvednout a přesto čtu: "Promiň. Musela jsem tvou kamarádku zabít. Potřebovala jsem její krev. Hannah."
"Stalo se něco? Proč nespíte Bishopová?" Ředitelka je celá rozespalá a zřejmě se zapomněla zlobit.
"Ona ji zabila!" řeknu jen a vyběhnu z pokoje. Brigid- Brigid- to ne. Hannah- proč sis nevybrala někoho jiného? Proč zrovna ji? Bože, blbej sen. Řekni, že je to jen blbej sen? Blbej, blbej sen! Ani nevím, kam běžím. Všimnu si jen Jamese, jak unaveně kouká. Zřejmě jsem udělala velký poprask. "Co to bylo za rány?" uslyším rozespalé připomínky ostatních. Nevšímám si jich. Beru to ob schod nahoru a stále výš po schodištích. Přede mnou se objeví železné dveře od půdy. Bez přemýšlení do nich strčím, nejdou však otevřít. Skácím se vedle nich na zem a oddechuji. Jako na povel se rozbrečím. Brigid se už nikdy neusměje. Už spolu nebudeme hrát tenis a dueta na kytaru. Už jí nikdy neuslyším brečet a nadávat. Je po všem. Hannah, jak já tě nenávidím! Je to tvůj problém, jestli si ji zabila? Ne, je to problém i můj. Proč jsi vylezla z hrobu? Co se ti na Brigid nelíbilo? Bála se tě, to ti nestačilo? Proč jsi musela mít její krev? Jsi snad vampír? Ne, jen tvrdohlavá malá holka, co chce, aby si jí někdo všímal. Jenže tímto způsobem? Ach Brigid, třeba se ještě uvidíme…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mishie Mishie | Web | 21. června 2007 v 11:55 | Reagovat

takze skoro zakladni postava chcipla?

2 Mishie Mishie | Web | 21. června 2007 v 11:56 | Reagovat

a rychle at je tu dlasi dil:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama