1) Začátek

20. června 2007 v 15:28 |  Můj horůrek- Náhoda
Mno tak tady je 1. Kapitola jedné mé tvorby... ;-)

"Myslela jsem, že zůstaneš doma!" zanaříká Betty a znuděně si povzdychne.
"Taky, že bych tu raději byla. Ale musím," odpovím stejně bezmocným tónem. Sluchátko si chytnu hlavou k rameni tak, abych měla obě ruce volné. Rozvážu obvaz, který mám uplý od zápěstí k loktu, a prohlížím si hluboké jizvy.
"Ale Carol. Co já tady budu dělat? Sama! Víš, že tady s těma krávama z vesnice se nedá bavit. Nepřemluvíš ještě rodiče?" přemlouvá mě. Ach jo, Betty. To víš, že bych tu s tebou byla moc ráda. Můj strýc se ale zase po třetí žení a protože je to moc daleko, zdržíme se mimo domov celých osm dní. "Ono tě to nezabije. Po dvou letech strýčka uvidíš a ty si toho nevážíš. Navíc prázdniny mají dva měsíce," odporoval neúprosně po každém přemlouvání můj otec.
Vyndám z kalhot kapesní nožík a přidám do sbírky další řeznou ránu. Pozoruji, jak se mi to povedlo- za pár sekund mi stéká po ruce teplá tekutina. "Však já ti to pak vynahradím. Vážně musím. Promiň už zase na mě křičej, abych neprovolala majlant. Pak, až se vrátíme, ti písnu, ju?"
Naléhání mých rodičů je tak silné, že radši nečekám na odpověď a zavěsím. Ve stejnou chvíli mi ukápne krev na čerstvě vyluxovaný koberec. "Sakra," zanadávám a rychle krev z ruky setřu a přiložím na ránu papírový ubrousek.
"Neříkala jsem ti, abys už netelefonovala? Radši si jdi uklidit pokoj!" přistihne mě matka. Naštěstí jsem ruku zamaskovala tak, že si ničeho nevšimla. Rychle zmizím v pokoji.
Sednu si na postel s pěkně pokaženou náladou. Jedeme už zítra. Bože, jak já se netěším. Přemýšlím, jak využiji zbylých pár hodin. Promiň mami, ale úklidem rozhodně ne.
Nakonec si přes triko s krátkým rukávem natáhnu bundu, popadnu dvě větší bílé svíčky, nůž a zásobu ubrousků.
Za chvíli jsem na půdě. Bez povšimnutí minu velkou starou skříň, tašku s lany a krabice s knížkami. Přes hromadu "zbytečností"se procpu k mému koutku. Mám tu pohodlně položenou deku, na které vždy sedím. Tohle je mé tajné místo, kde mám klid, nikdo neruší a hlavně se tu bezvadně řeže bez obav, že by mě někdo objevil. Dám nohy do tureckého sedu a zapálím na zemi postavené svíčky. Chvíli pozoruji jejich plaménky.
Před očima se mi cosi zablyští. Snažím se odhadnout, co to mezi starými věcmi na kopici je. Přistoupím k tomu blíž. Pak mi dojde, že se jedná o dokonale naostřenou čepel nože blýskajícího se jako zrcadlo. Prohlížím si ji ještě podrobněji. Těsně u rukojeti jsou na kolmo vyryté nějaké znaky, kterým vůbec nerozumím. Uchopím jej. I když vůbec nechápu, kde se tu tak najednou vzal, protože nikdy předtím jsem ho tu nezaregistrovala, dostanu chuť vyřezat si na břiše pentagram právě touto věcičkou. Sundám bundu, lehnu si na záda na deku, vyhrnu tričko a začnu vytvářet. Nůž je tak ostrý, že kreslí jako po másle. Za chvíli mám hotovo. Pyšně otřu nůž od krve do ubrousků. Zívnu. Z neznámého důvodu si připadám, jako bych nejmíň čtyři dny nespala…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mishie Mishie | Web | 22. června 2007 v 9:17 | Reagovat

ty mas ,ale talent!!.-Ojedna lepsi,nez druha:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama