1) Mrtvý příběh

20. června 2007 v 23:03 | Maisie |  Můj horůrek- Krvavá sprcha
Mno tak tady je další věc, co jsem sepsala...

"Ach jo, já se to snad v životě nenaučím!" zanadává Brigid.
Znuděně vzhlédnu od knihy na kamarádku. Jen těžko ji rozeznám mezi učebnicemi rozloženými po celé její posteli. Ale na druhou stranu, proletí mi hlavou, kadeřavé zrzavé vlasy září na dálku. "Vždyť mi vůbec nejdou k obličeji. Ten mám bílý jako zeď a… no vidíš ty zelené vykoulené oči?" Takto Brigid nadává na svůj vzhled minimálně jednou denně.
"Chceš taky mléko?" snažím se aby nezačalo nové skuhrání a litování se.
"Skvělej nápad! Já věděla, že tu něco chybí," rozzáří se kámoška. Pomalu se narovná, až se zdá, že vstane, ale znovu si lehne. Poté, co se rozloží do pohodlné polohy, na mě udělá vyčkávající pohled.
"No jo, vždyť už jdu." Zatvářím se otráveně a šourám se k lednici.
"Smůla, mléko došlo. Co třeba džus?"
"Ne!"
"Kakao, káva, kapučíno?"
"Ne!"
"Čaj? Limonáda? Samotná voda?"
"Ne!"
"Tak co?"
"Nechme toho, hihi, radši se jdu umýt."
Občas se fakt chová děsně. Jako teď. Je naprosto nevypočitatelná. Přesto je to má nejlepší přítelkyně. Studujeme stejný ročník na škole Hardwarde, máme i společný pokoj. Obě hrajeme tenis, rády čteme, hrajeme na kytaru, milujeme zvířata a nesnášíme fyziku. Všechen volný čas trávíme spolu.
"Áááá!" uslyším výkřik z koupelny. Rychle tam běžím. Snad se Brigid nic nestalo…
Prudce otevřu dveře do koupelny. Ve sprchovém koutku vidím na smrt vyděšenou kamarádku. Urputně svírá v ruce žiletku., mokré vlasy visí nehybně dolů.
"To- to- no- ne-já…" koktá ze sebe.
Proč jsi probůh křičela?" zeptám se i přesto, že vím, že srozumitelnou odpověď z ní nedostanu. Rozechvělým prstem ukáže na dno vaničky sprchového koutu. Opatrně vstoupím dovnitř. Zavalí mě horká pára. Nevím proč, ale zamrazí mě v zádech. Jako bych čekala nějakou příšeru…. Konečně se podívám a zůstanu s ustrnutím stát. To, co tam vidím, mi zastaví dech. Palec! Useknutý mrtvý palec z ruky člověka. Celý promodralý plaval ve vodě.
"Nechybí ti něco na ruce?" oboří se na mě se strachem Brigid.
"Co?" Šok mě okamžitě přejde. "Jak mě můžeš podezřívat?"
"Sorry, no! Tak mi řekni, jak se to sem dostalo." Hádá se dál.
"Dost! Přestaň. Víš stejně dobře jako já, že bychom nic podobného neudělaly."
"Promiň, jenom mě to dostalo. Jak to ale- vždyť jsem si jistá, že to tam ještě před chvílí nebylo- čistila jsem si zuby- mezitím tu fakt nikdo nebyl."
"Hlavně o tom nemluv, první obvinění by padlo na nás."
"Ok," řekne a podáme si na to ruku.
Opatrně zabalím prst do ubrousku a štítivě ho hodím do koše. Brigid se ani neutře, doslova hupsne do županu a pádí pryč. Ani já se v koupelně víc nezdržuji. Pevně zabouchnu dveře. Co kdyby tam byla celá mrtvola?
Co nejdál z toho pokoje, říkám si. Vyjdu na chodbu, kde mě přepadne vůně špaget. Zamířím tedy po schodišti dolů směrem k jídelně.
"Ahoj šprte! Tak co, bude zítra jednička z matiky?" do cesty mi skočí tmavovlasej ulízanej kluk. Abych mu viděla do obličeje, musím zaklonit hlavu. Je totiž příšerně vysoký. No jo- James. Náš třídní šašek a posměváček.
"Tys mi tu tak chyběl! Jdu se učit, abych o tu jedničku nepřišla, víš? Takže…"
"Takže?" ušklíbne se ironicky.
"Hele, nemám na tebe náladu."
"Hele, hihi, naše matiková královna se zlobí! Aby se nerozplakala."
Ne, nehodlám se sním dohadovat. Projdu okolo něj a pokračuji v cestě. Ještě zaslechnu od Jamese pár připomínek, ale ignoruji je.
V jídelně potkám Ritu, mou psí přítelkyni. Správkyně školy ji moc v lásce nemá. Prý ťape po čerstvě vytřených chodbách, kouše do bot, v noci štěká… chudák Rita! Náš třídní učitel ji našel opuštěnou na ulici. Do útulku mu jí bylo líto dát, jediná škola byla pro ni byla vhodná. Paní ředitelka nakonec svolila, pod podmínkou hlídacího psa. Už se tedy zdálo, že Rita bude mít poklidný a přítulný domov, ale nová správkyně jí dělá peklo.
"Nazdar krasavice!" pohladím fenu po tlamě, ta se mi odvděčí olíznutím. Naberu si plnou naběračku špaget, posypu je nivou a s hrůzou zjistím, že není volný stůl. To je dneska den, zanadávám v duchu. Sednu si vedle neznámé dívky.
Bez nálady se dívám kolem sebe. Koukám, že ta dívka má také špagety, dokonce stejnou vidličku s nožem…. Ale nemá palec!
"To ne!" vykřiknu. Tak rychle, jako po vystřelení se vyšvihnu se židle. Ovšem, když se během sekundy podívám na její ruce, oba palce má. Moje spolusedící na mě vrhne nechápavý pohled- až snad výraz, kterým dává najevo, co si o mě myslí. A že to nebude dobrá představa. Takovej trapas. A jen co se na mě začínají vrhat poznámky a pošklebky, celá rudá vyběhnu z jídelny. Aby toho nebylo málo, těsně u východu zakopnu. Ne- ne! To se může stát jen mě! Ale jak to, že jsem neviděla ten palec? O mou představivost šlo stoprocentně. Že bych ještě nebyla vzpamatovaná z té koupelny? Tolik otázek, na které si nemůžu odpovědět.
Jako by mi něco říkalo, ať jdu do knihovny a tam se uklidním. Zamířím tam.
Mezi policemi narvanými knihami je strašně nedýchatelný vzduch. I přesto tam zůstanu a usadím se do koženého křesla v tmavém koutu. Chvíli myslím na kluky, pak na učení, ale už po pár minutách zjistím, že to beztak nemá cenu. Myšlenkami jsem u dnešní události.
Možná bude lepší, když si něco přečtu. S touto úvahou narazím na tlusté desky ošoupané od časté potřebitelnosti. Sundám je s police a čtu nápis "Historie naší školy". No- proč se nepodívat na minulost. Vevnitř jsou různé popsané staré papíry se spoustou letopočtů a fotek. Na jedné jsou samé děti, na dalších jednotlivci, dál i učitelé. U každého je nějaká poznámka, čím se do knihy historie dostal. Buď výborným logickým uvažováním, nebo vyjímečnou fyzickou zdatností. Výherci soutěží jsou úplně vepředu, novinové výstřižky vzadu. V různě zašlých článcích se píše o záplavách, školu zastihlo dokonce i několik požárů. Se zájmem prohlížím noviny dál. "Dívka spáchala sebevraždu," hlásá černý nadpis. "Hannah Taylorová, studentku druhého ročníku Hardwrde, našli včera ráno mrtvou ve sprchovém koutku. Poté, co nepřišla na vyučování a spolužáci o ní nic nevěděli, začala po ní scháňka. Pokoj byl zamčen, na dveře muselo přijít násilí. Dveře do koupelny byly otevřené, pohled do ní však šokující. Na podlaze ležela zaschlá krev. Ještě čerstvá však stékala od mrtvé Hannah, ležící na dně vaničky sprchového koutu. V ruce jí byla nalezena žiletka, o sebevraždě podřezáním žil není pochyb. Jaký byl však důvod tohoto činu není objasněné. Do Hannah pokoje s číslem 51 se všichni studenti odmítají nastěhovat." Dál už je článek utržený. Bože, vždyť já mám pokoj číslo 51!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mishie Mishie | Web | 21. června 2007 v 11:30 | Reagovat

to je pekny,zrovna kdyz tu ctu,kdyz s e nudim ve skole....myslim,ze tento blog je hezci,nez ten zelenej-))

2 Maisie Maisie | E-mail | 21. června 2007 v 15:20 | Reagovat

Mno když myslíš... ;-)

3 illies illies | Web | 7. května 2008 v 18:36 | Reagovat

Moc pěkný:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama