Červen 2007

Změna

30. června 2007 v 10:47 | Maisie |  O blogu
Mno, takže jste si asi všimli, že jsem drobet pozměnila blog...;-)
To aby to nevypadalo, že na něj zapomínám nebo něco podobného, když furt nepřidávám nic novýho... A tak tomu také zůstane přibližně 20 dní, jedu do Rakouska....
Za tu dobu snad vymyslím, jak pokračovati v povídkách, ve kterých nevím, jak dál...
Mno, takže se s vámi loučím....;-) Užívejte prázdnin, myslím, že už byly potřeba...

1) Sama samotná?!

25. června 2007 v 20:23 | Maisie |  Můj horůrek- Sama samotná
Mno, tak tady jsem sepsala něco trochu jiného, než normálně píši, takže jen doufám, že to nebude připadati nenormální... :-D

4) Další mrtví

22. června 2007 v 19:46 | Maisie |  Můj horůrek- Krvavá sprcha
No, tak jsem to konečně opísla a chvátla si, když jste na mě tak naléhali, mno... ;-)

Úzkost depresí

21. června 2007 v 20:00 | Maisie |  Mé jednorázovky
Něco na mé oblíbené téma... Depress...

Řešení sebevraždou

21. června 2007 v 19:59 | Maisie |  Mé jednorázovky
JJ, já vím, že jsem slíbila další kapitolku u Krvavé sprchy, ale mám ji napsanou na 5 X A4 a zas tak rychle opisovat fakte neumím :-D takže sem házím alespoň to, co tu už mámdešlí dobu uložené...

3) Gloomy sunday

20. června 2007 v 23:09 | Maisie |  Můj horůrek- Krvavá sprcha
A konečně třetí...

2) Blázním???

20. června 2007 v 23:07 | Maisie |  Můj horůrek- Krvavá sprcha
2. kapitola... Vskutku asi už začínám bláznit, ale doufám že se to vztahuje jen k této kapitole :-D

1) Mrtvý příběh

20. června 2007 v 23:03 | Maisie |  Můj horůrek- Krvavá sprcha
Mno tak tady je další věc, co jsem sepsala...

11) Tohle není můj bratr

20. června 2007 v 16:12 | Maisie |  Můj horůrek- Náhoda
Mno, tak nevím nevím... není jedenácka už moc vysoké číslo?? Vlastně nechápu, jak sem toho tolik mohla sepsat...

10) Zábavný park

20. června 2007 v 16:09 | Maisie |  Můj horůrek- Náhoda
"Zbývají vám tři dny…" řekne po dlouhé chvíli kartářka, aniž by se přestala dívat na stůl. Radši jsem zašla do tohoto stanu, než abych si sedla na řetízkový kolotoč. Protože Ed opět přemluvil rodiče, abychom šli do zábavného parku.
"Do čeho?" znervózním a nechápavě koukám na karty rozložené na malém dřevěném stolku. Cikánka, která mi z nich věští, nevypadá o moc lépe- sama je hranatá.
"Než umřete," pokračuje klidně.
"Než umřu? Co to povídáte? Proč bych měla zemřít?"
"Padla na vás kletba. Nemohu zjistit, o kterou se jedná, ale avšak vím jistě, že její účinky jste už sama objevila. Vím také, proč máte ten obvaz."
Ta ženská si určitě vymýšlí a nebo typuje, aby dělala chytrou, přesvědčuji sama sebe.
"Jak to můžete vědět?"
"Carol, vidím ti to na očích. Tenhle boj máš prohraný. Není úniku, kletbu jsi včas nezastavila."
To je na mě moc. Ona dokonce i ví mé jméno!
Rozčíleně opustím stan. "Počkej, musím ti říct něco moc důležitého," zaječí za mnou, Ale nenamáhám se s odpovědí. Jí rozhodně poslouchat nebudu. Člověk by neřekl, kolik je v očích pravdy. Ztracená hledám rodiče i bratra, ale nemohu je nikde najít. Kdyby ten plac jen nebyl tak rozsáhlý.
"Promiňte slečno, nemohla byste uhnout?" Za mnou stojí starší muž, snažící se dostat dál, protože je tu takový stav, že to pomalu ani není možné.
"Pozor, pozor! Něco, co jste ještě neviděli!" zaječí mi do ucha skrz reproduktor hlášení o nějakém představení. "Kouzlo s krví!" Při poslední větě zpozorním a cpu se, abych viděla na malé vyvýšené pole. Stojí tam mladý muž oblečen do kouzelnického kostýmu.
"Pozorně se dívejte, ať vám nic neunikne. A velký potlesk pro odvážlivce zahrát si na pokusného králíka. Nebojte, náš šestiletý hoch nevykrvácí, opravdu se mu nic nestane. Jen malé říznutím čistým nožem… Tak tedy, začínáme!" Z davu přistoupí k chlápkovi Ed. No to snad ne- to on je ten dobrovolník! Ne, že bych se bála že se mu něco stane. Ale vidět to rodiče, tak mě seřvou, že jsem ho měla hlídat a nic takového nedovolit.
"Chraň Bůh, satanistka," udělá ze mě střed vtipu nějaký skejťák před jeho "úžasnými" kámoši. Sakra, co mají všichni proti mému černému oblečení?!
"Vrať se do kostela a pros Boha, aby smetl prokletí, které jsem ti během jednoho pohledu předala," odseknu a dál se věnuji představení. Ed celý natřesený sleduje čepel nože blýskajícího se jako zrcadlo… Ano! Stejný popis nože, který jsem našla na půdě. A tím ho má říznout? Tak to tedy nedovolím! Okamžitě se cpu lidmi až k jevišti. Mezitím dal muž čepel k Edovu levému malíčku…
"Dost!" zaječím v poslední sekundě. Je to jediné slovo, které mě pro jeho záchranu napadlo.
"Kdo jste?" zeptá se mě vzteklý kouzelník.
"Ten nůž znám. Předevčírem ho lupiči ukradli z muzea." Hledištěm to zašumí.
"Já nejsem zloděj!" rozhněvá se ještě víc.
"Tak jak se k vám ten nůž dostal?"
"Našel jsem ho ráno na ulici…"
"A proto jím chcete říznout malého kluka?" zeptá se kdosi.
"Očistil jsem ho!" řekl po obvinění téměř šeptem. "Ale já ho neukradl."
"jistě, že ne," promluvím. "Pokud ano, určitě byste jím neřezal přede všemi."
"Ale ty lžeš! Tento nůž dostal strýc ke svatbě. Vymyslela sis to, abys jej získala. Já totiž slyšel váš rozhovor, ségra. Jsi zlodějka!"

9) Mezi čtyřma očima

20. června 2007 v 16:01 | Maisie |  Můj horůrek- Náhoda
"Jsou tu ve městě nějaké historické památky," řekne při obědě v čínské restauraci matka.
"To je výborný nápad, co říkáte děti?" předá se k ní táta.
"Jo jo jo! Rytíři!" zavýská bratr nadšeně.
"A co zábavný park?" řekne opět matka.
"A nechcete jít rovnou dělat klauny do cirkusu?" zabručím podrážděně.
"Proč máš ten obvaz?" zeptá se mě táta.
"Narazila jsem si ruku," zalžu. Určitě by nepochopili, že si můžu uříznout prst.
"Tak já bych se vrátil k těm památkám a pokud zbude čas, tak se mrknem i na ty kolotoče."
"A budu si moct koupit cukrovou vatu?"
"Jistě, zlatíčko." Nechápu, že Ed může vše. To na mne v jeho věku nebyli rodiče tak milí! Furt bylo slyšet jen musíš a nesmíš. A nepřipadá mi, že bych byla nějak extra výjimečně zlobivá.
Vůbec jsem v této restauraci nepochopila, že v jídelním lístku jsou názvy asijských specialit anglicky. A nad některým pojmenováním se musím upřímně zasmát. Například tu stojí Bloody corpse, což má být podle popisu níže maso ve krvavé omáčce s oříšky a ještě něčím, zřejmě se jedná o určitý druh ovoce.
"To je ale náhoda, jak se máte? Přeji příjemný den." K našemu stolu přijde můj strýc s novomanželkou. "Dobrý den." pozdraví také a sladce se na mě usměje. Postupně si popřejí dobrý den všichni.
"Ale ale, co vy tady? nemáte trávit někde o samotě a oslavovat?" řekne táta.
"To také děláme, ale žaludku neporučíš. Promiňte, ale mohl bych mluvit s Carol mezi čtyřma očima?"
Co po mně jenom chce? Nepamatuji si, že bychom mezi sebou měli nějaké tajnosti. Nechápavě ne něj pohlédnu. S kamenným výrazem mi naznačí, abych vstala a šla za ním. Poslechnu. Následuji jej až na konec restaurace, kde nikdo nesedí. Teď pohled trochu změkčí a jemně praví: " Mě je jedno, že se díváš na mé věci, ale krádež už mi rozhodně lhostejná není."
"Co? Ale já nic neukradla!" Kam tím míří?
"Rád bych ti věřil, ale vždyť jsem tě viděl, jak si ten nožík bereš. Kdybys poprosila, možná bych ti ho i dal, ale takto se nejedná, to si pamatuj."
"Myslíš ten, jak byl vložen do kytice? Ano půjčovala jsem si ho. Pak jsem ho u sebe zapomněla, ale asi v půl jedenácté jsem ho tam vracela. Musíš mi věřit. Prosím," Pokud se ten nůž ztratil i strýcovi, jako mě na půdě, není divu, že mě obviňuje. To, že se tam objevil, muselo mít nějaký smysl. Jako u mě. "Počkej, řezals jím něco?"
"Co? To je snad jedno ne? Proč ti mám věřit?!"
"Nejsem žádná zlodějka, to si zase zapamatuj ty. Prosím… A není to jedno! Je to naopak moc důležité."
"Dobře. Edovi jsem jím nakrájel maso, protože bylo na něj tlusté. Nic víc."
Najednou mě napadne spásná myšlenka: "Tak vidíš. Kdybych to ukradla, tak jsi mu nemohl nakrájet to maso, protože jsem si ho půjčovala hned, jak jsi ho rozbalil."
"Ne, stihl jsem to. Tohle ti neprošlo."
"A Ed to maso snědl? Všechno? Že to vyzvracel?"
"Proč? Jistě, že to snědl."
"Musíš mi věřit, prosím." chvátám za bratrem. Co když se mu stane to, co mně?
Naštěstí se mi podaří odchytnout bratra od máminy sukně a zatáhnout ho na toalety. Na moje starostlivé otázky se tváří nechápavě a tvrdí, že je v pohodě. Raději jej prohlédnu. Nic podezřelého nevidím. O to více trnu hrůzou, že mu hnije jícen, žaludek i střeva. Pak ho odvedu zpět a ještě se vrátím. A ne zbytečně, jelikož se snažím všemožně hýbat, čili skákat, ohýbat se, ale musím se hodně namáhat. Břicho je modré celé a to od kosti pánevní až k žebrům!

8) Bez prstu trochu jinak

20. června 2007 v 16:00 | Maisie |  Můj horůrek- Náhoda
"Ahoj! Jsi nějaká vyděšená, co se děje?"
"To je to tak poznat? Ach Betty, kdybys tak věděla…" postěžuji si do telefonu. Pohlédnu na hodiny- devět ráno. Jediné, co mě přes noc napadlo bylo to, abych si u Bettky vylila
"Co? Co se děje? Něco s rodiči?"
"Jsi úplně vedle, ti jsou furt stejně nemožní. Dějí se tu příšerné věci. Okolo ruky mi proletí váza, na hlavu mi spadne květník, vykoupu se v barvách, k tomu všemu se mi…"
"Vůbec nestíhám vnímat, co říkáš. Ani z mála tomu nerozumím…"
"Prostě se mi stávají samé naschvály. Je to určitě od doby, co jsem se na půdě pořezala moc podivným nožem. Včera se objevil na svatbě v dárku. A navíc ty jizvy po tom noži zmodraly a hnije mi tu malíček."
"Takže tím myslíš, že byl ten nůž začarovaný? Ale Carol… Dobře, ale třeba to byly náhody."
"Betty, vím jistě, že to náhody nebyly. Stalo se toho tolik…"
"Nepamatuji si, že bys byla nějak nábožensky založena. A taky nemůžeš hned obviňovat temné síly. Za čtyři dny přijedeš a pokud se to mezitím nezlepší, tak něco vymyslíme. Hlavně buď v klidu, ok?"
"Jak ale můžu být v klidu, když mám mrtvý prst a co jsem si včera všimla, rozšířila se hniloba i na břiše."
"Tak to ber optimisticky. Za čtyři dny ti odumřel jenom jeden prst a trocha břicha. Myslím, že i kdybys měla pravdu a náhody to nebyly, celá neumřeš a ještě se uvidíme."
"Asi máš pravdu…" připustím, ale obávám se, že to dopadne jinak.
"Ok, pozdravuj Eda a papa. A neboj, myslím, že se není čeho bát."
"To doufám. Tak čusík," rozloučím se. Nejsem si jista, jestli mě Betty uklidnila, ale co se týče příjemného hlasu tak určitě.
Jen, co to típnu, vtrhne do mého nového hotelového pokoje matka. Začne si prozpěvovat. Aniž by se mě zeptala, usměje se na mě, obejde mou postel a otevře obě okna. Pak začne sbírat mé na zemi hozené oblečení a začne ho skládat na židli. Pak si prohlédne mého medvídka, kterého jsem dostala v pěti letech k vánocům. Na chvíli se zasní, pak mu zmáčkne břicho, ze kterého se okamžitě vyline zvučná melodie. Opět se usměje a po rychlém shlédnutí, že na nic nezapomněla, odchází konečně pryč.
"Mami, není mi osm!" zanadávám pro sebe, aby nic neslyšela. Chvíli přemýšlím, mám-li vstát. Včera jsem se ani nestihla pořádně napít- ve dvě mě vezli zpátky do hotelu a sami se tam ještě vrátili.
Po dlouhém namáhání mozkových buněk přeci jen vstanu. Abych si opět udělala ve věcech pořádek, oblečení shodím se židle- chci se tu cítit jako doma. Prohrábnu si vlasy. Těsně okolo nosu mi provane odporný zápach, při kterém se málem pozvracím. Nijak překvapená se podívám na svůj levý malíček. Hniloba úspěšně pokračuje dál i mimo prst. Možná bych ho měla uříznout. Snad by se to tím zastavilo. Z černých kalhot, které jsem měla na svatbě, vyndám nožík. "Jsem normální? Chci si uříznout prst?" přemýšlím šeptem. Nějaký hlas v mé hlavě mi však říká, že lepší být bez jednoho prstu, než pak bez celého těla. Přejedu ostřím po prstu. Nechutně se do něj zaboří.
"Myslím, že i kdybys měla pravdu a náhody to nebyly, celá neumřeš a ještě se uvidíme!"
Promiň Betty, ale já to udělat musím. Dám nožík mezi prsteník a malíček. Zatlačím a za chvíli mi u nohy leží kus ruky. Jen málo krve se mi vylije z rány. Jen co krvácení zastavím, prohlížím si ji podrobněji. Vyčnívá odtud kloub obalený masem. Prst na zemi tvoří nezakrvená vlákna. Prostě hnus!
Pak si prohlédnu břicho. I tam se hniloba rozšířila. Na průměr bych typovala asi deset centimetrů…

7) Krutá realita

20. června 2007 v 15:59 | Maisie |  Můj horůrek- Náhoda
"Ohh- toten je překrásný!" zaječí radostí manželka mého strýce. V obrovské krabice dárkového balení totiž objevila žlutý kočárek s medvídky. To je stupidní- co když můj strýc už děti nechce jak jeho žena ho přemluví kvůli nádhernému kočárku?
on se na ni jen pousměje a dál se přehrabuje v maličkostech, mezi které patří přáníčka s mašlemi, sladkosti, kytice. Romantičnost k němu vůbec nesedí, ale přesto si ke každé z nich přičichne. Šťastný výraz ve tváři mu zničehonic vymizí. Zaraženě se dívá na modré růže, které právě vzal do rukou. Pak se po trapném tichu zasměje a sáhne doprostřed kytice. Odtud vytáhne nůž. Nůž, který jsem našla na půdě. Nůž, který mi způsobil ty modré jizvy na břiše a možná i ty příšernosti.
I ostatní se zasmějí. Můj strýc je totiž bývalý lovec a má plnou sbírku podobných ostrých věciček. I já bych se tomu zasmála, ale nemůžu. Najednou mi hlavou proletí myšlenka- ten nůž je prokletý. Ano, určitě se mi nepříjemnosti dějí jen proto, že jsem se jím pořezala. Musím varovat i jeho. Ale nevím jak mu vysvětlit, že má v ruce něco stokrát nebezpečnějšího, než je divoká šelma.
Naskytne se mi příležitost. Strýc jej položí na stolek. Přistoupím k němu a zeptám se, jestli bych si jej mohla prohlédnout, že se mi moc líbí.
"Ale jistě," ušklíbne se. Asi pět minut čekám, než všichni odejdou tančit a místnost se svatebními dary se vylidní. Pak nůž opatrně schovám pod halenku a vydám se opačným směrem než ostatní. V jídelně, kde byla svatební hostina, hraje potichounku neznámá zamilovaná písnička. Je mi naprosto proti srsti, atak ihned vypnu rádio. Sednu si na pohodlné křesílko v rohu u okna. Pod matným světle svíčky si prohlížím nožík. V duchu se ho ptám: "Co jsi zač? Proč vyvádíš takové věci? Proč jsi byl ponejprv u mne, pak u muže mé krve.. u koho skončíš pak?" Nůž mi ale nedá žádnou odpověď. Jen dál zrcadlí plamének svíčky.
Ahoj! Půjdem si hrát? Že si půjdem drát?" rozeběhne se ke mně bratr. Jen na něho zírám. Mimo jeho černé společenské sáčko a hnědé vlasy ulízané od matky na patku byl celý modrý, čili ruce, krk i hlava vypadaly jako můj levý malíček.
"Co jsi vyváděl?" zeptám se ho vyděšeně. No to snad nemůže výt pravda!
"Přeložil jsem si znaky na tom noži. A říkají smrt! pojď si s ním hrát. Hrajme si s ním."
"Tohle není legrace, Ede! Vypadáš jako mrtvola.."
"Ale já přeci mrtvý jsem!"
"Ede!" zakřičím. V jedné vteřině zjistím, že mám zavřené oči. Ihned je otevřu. Byl to naštěstí je n hloupý sen. Hloupý? ne nůž je nebezpečný… a znamená smrt! Podívám se na mobil. Tři minuty po jedenáctý večer. Hm, to jsem se vyspala docela dost.
Až moc. Co když se něco stalo bratrovi? Jsem až moc pověrčivá na to, abych to mohla nechat plavat. Radši jdu zpět za ostatními. Je vidět, že jsem nikomu nechyběla. Ne, že bych nebyla ráda, ale alespoň mi konečně nikdo nediktuje, co mám dělat, ale je známka toho, že pro ostatní neexistuji. Bratra najdu, jak se cpe a kraje si na indiány s mou osmiletou sestřenicí Ann. Pro jistotu zkontroluji i rodiče. Táta sedí u pivka a matka si povídá s nevěstou o "jarních" receptech. Nůž s klidem vrátím kam, kde jsem ho našla. I přesto, že už se nějaký ten půl rok řežu, zacítím lítost na d svým životem. Já totiž nemám v plánu umírat. A zatím to spíš vypadá na to, že umírám po kouskách. Nejprve mi začaly modrat ty jizvy, pak prst. Co přijde pak? Co když nebudu moct hýbat s nohama? A co když se mi začnou rozkládat orgány? Nebude fungovat žaludek, umřu klady? Rozpadne se srdce- zastaví se mi koloběh krve? Proč jsem s tím řezáním vůbec někdy začínala? Proč? Ani depkami jsem netrpěla.Vůbec si nemůžu vybavit, jaký jsem k tomu měla důvod.

6) Pomalé umírání?

20. června 2007 v 15:54 | Maisie |  Můj horůrek- Náhoda
"Kam vkročíš, tak se objeví nějaký malér!"
"Ale já to vážně neshodila," bráním se dál, ale marně. Ani tentokrát se nedivím, že se rodiče na mě tak zlobí. Vždyť ta všechna barviva museli opět zaplatit… S novým kolem se mohu rozloučit.
"Jakto, že tě to nebolí?" zeptá se mě zničehonic bratr. Pochybuji ale, že by to měla být pro mě záchrana od výčitek matky i táty.
"Co by mělo bolet?" nechápu, o co mu jde.
"Štípání do prstu tě vždycky bolelo… Ach jo, jakto že teď už ne?"
Udiveně se podívám na své ruce. Levý malíček je poněkud bledší, než prsty ostatní. Dotknu se ho. Zmáčknu ho. Ale ať dělám cokoliv, vůbec ho necítím. Jako bych v něm neměla nervy. Snažím se s ním hýbat i vůlí celé levé paže, ale nejde to. Vypadá to, že mi ten prst umřel.
Z hlubokého zamyšlení mě vytrhne Ed. Odněkud totiž vzal můj malý nožík z kalhot a řežemě jím do postiženého prstu. Přesto, že už je rána dost hluboká, krvi se odtamtud nějak nechce.
"Ede! Co to vyvádíš?"
"Vždyť tě to přeci nebolí!" Jenom žasnu nad jeho chováním. Může být šestiletý kluk schopen takového drastického kousku?
"Ale já nemám v plánu být bez jednoho prstu!"
"Tak ti odříznu ještě jeden!" Ne, na něj jsem opravdu krátká.
Matka mě zase jednou pořádně vytočí. Nejen, že mi odsekne, že na moje morbidní vtípky nemá náladu, ona mi ještě vynadá, proč půjčuji tak malému klukovi nůž. No to vážně přehnala.
Doufám jen, že za deset minut mě už nechá na pokoji. Dorazíme totiž ke svatebnímu obřadu.
Ach jo, jsem šíleně unavena. V noci jsem nemohla zamhouřit oka. Stále jsem přemýšlela, proč se dějí takové věci. V jednu ráno jsem udělala třetí pokus na umytí hlavy. Ale moc se mi to nepovedlo. I když pravda, hlína šla hned dolů, ale červená barva mi tam ještě zůstala. A samozřejmě jsme hned po zaplacení škody změnili hotel.
Naštěstí jsem matku přemluvila , že jsem si mohla obléci černé kalhoty. Bohužel jsem ale musela vybrat příšerně slušňáckého stylu a elegantní halenku. Takže se cítím úplně trapně. Ach jo, kde je má krásně vytahaná mikina s nápisem "I HATE YOU"?
***
"Tak já tě tu nechám, ano? Moc nepij a občas jukni na Eda," pronese narychlo matka a zmizí za ostatními se bavit. Co tu mám dělat? Samotná? Nemám náladu poslouchat neustálé blahopřání novomanželům. Ať je to neslušné jakkoliv, zvedám se z dřevěné lavice a zamířím mimo tuhle příbuzenskou společnost, tudíž ven. Tady je aspoň k dýchání. Také doufám, že se mi opět srovná žaludek. Měli jsme sice na svatební hostině klasickou svíčkovou, ale předtím jsem ještě vysála trochu krve z nové řezné rány na žílách u zápěstí.
Zamyslím se nad svým levým malíčkem. Co se s ním jen mohlo stát? Proč jako by byl mrtvý? Pohlédnu na něj. No to si ze mě jen někdo střílí, ne? Vidím dobře? Prst je celý profialovělý, až modrý. Sáhnu na něj. Je nepřirozeně měkký. Mám pocit, že se rozkládá. O modré barvě kůže jsem toho totiž přečetla až až. Takže nyní vidím názornou ukázku hnijícího masa. Zmateně prst obmotám kapesníkem. Doufám, že prst bude opět v pořádku. Nedokážu si vůbec představit, že bych byla bez něj. No- to vlastně jsem. Vždyť už mu možná není pomoci…

5) Barevná koupel

20. června 2007 v 15:53 | Maisie |  Můj horůrek- Náhoda
"Ede? Proč spíš tady?"
Do pokoje vletí časně zrána matka. Teď ji nenávidím ještě víc než kdy předtím. Já chci spát! Zavrtám se pod polštář a marně se pokouším opět usnout.
"Proč jsou na zemi ty poličky? A proč jsi v hlíně? Čím jsi starší, tím máš blbější nápady."
"Mi to přistálo o půlnoci na hlavě," zabručím.
"Nemám náladu na tvé hloupé vtípky. Ať je to do deseti uklizené- všechno! Co si o nás budou myslet?" No, mami, pokud jde o tebe tak nic dobrého. Navíc, jak to mám za hodinu stihnout? To je nad moje schopnosti.
Naštěstí se jdeme nejdříve nasnídat. Na chodbě mezi ostatními hotelovými pokoji, kterou jdeme jako šťastná rodinka do hlavní haly, potkám moc hezkého kluka. Snažím se udělat dojem. On však jen na mě pobaveně pohlédne a zrychlí krok. Nechápu to. Co mu mohlo přijít k smíchu? Na rameno mi dopadne tvrdý kus hlíny. Sakra- zapomněla jsem si umýt hlavu. Bez jediného souhlasu se okamžitě otočím a spěchám do pokoje. No to je ale trapas.
Rychle za sebou v pokoji zavřu dveře. Když ale pohlédnu také jinam, než na ně, s hrůzou zjistím, že jsem si spletla místnost. Dostala jsem se do jakési úklidové komory. Až ke stropu stojí dřevěné regály, v nichž jsou různé laky a barviva. Na zemi u okna stojí kýbl s hadry a mycími prostředky. Fajn- uklízečka vážně nejsem! Dveře ale nejdou otevřít. Jako by byly zamknuté. Proč mám jenom takovou smůlu? Co jsem komu udělala?
Začnu si prohlížet barvy. Nejsem žádný feťák, ale vůni těchto chemikálií prostě miluji. Jednu modrou se pokouším otevřít. Musím si ji přisunout k břichu a zabrat, aby víko povolilo. To se mi sice po troše námahy podaří, ale nemuselo to dopadnout tak, že celý obsah plechovky budu mít na svém světle žlutém tričku. Panicky hledám něco, do čeho bych tu tekutinu mohla utřít. Rychle se prohrabuji na poličkách. Co by se jen dalo použít? Cosi za mnou zaskřípe. Rychle se otočím. Vykřiknu při pohledu na po mě vrhající se regál s barvami. Jen tak tak, že se stihnu sklonit. Police se z rychlého pádu zastaví o druhou, která naštěstí prudký nápor vydrží. Jako krev na mě proudem stékají rozbité barvy. Modrá skvrna na tričku se v těch kalužích jen ztrácí. Marně se pokouším odtud dostat, ale po každém pokusu vstát mi podklouznou nohy.
"Co se tu děje?" vstoupí sem muž se směšně růžovou košilí. I když- já mám co říkat.
"Pomozte mi, prosím!" udělám utrápený pohled a doufám, že to zabere.
"Když jste se dostala tam, dostanete se i zpátky. já zatím zavolám někoho, kdo to tu má na starosti."
To je jak ze špatného filmu. Nejen, že mě nenechají nejdřív ani vysprchovat, ale oni trvají na tom, abych to tu urychleně uklidila- a to pod diktátorem. Není dlouho, aby tu zase nebyla matka a nenadávala mi, kolik toho zase musí zaplatit. Brácha se tváří nesmírně inteligentně, že toto je pod jeho úroveň. A táta- o tom radši nemluvím.

Nový začátek...

20. června 2007 v 15:47 | Maisie |  O blogu
Mno... Takže toto je už několikátý blog... Vlastně nechápu, proč sem tamten rušila, když teď mám zase tenhle, navíc se stejným obsahem- povídkami... Mno, vlastně bych to mohla svýst na ostatní, že mě k němu zase přemluvili tedy konkrétně Karin ...Té bych vlastně chtěla poděkovati moc poděkovati za úpravu...Takže: DĚKUJI! Mno, myslím ,že to by mohlo na úvod stačit...
Jenom malé upozornění: jsem morbidní!

4) Tajemnství půlnoci

20. června 2007 v 15:34 | Maisie |  Můj horůrek- Náhoda
"Wow! Pět set tisíc. To asi nebyli tví rodiče moc nadšení, co?"
"No- co si myslíš? Do smrti mi to budou připomínat."
Za pět minut půlnoc. To ten čas letí, když má člověk s kým telefonovat. Nemohla jsem spát, a tak jsem brnkla Bettce. Zlepšila mi náladu natolik, že už vůbec nemusím myslet na starosti okolního světa.
"Promiň, musím končit… naši se vrátili z večírku… papa Carol. A užij si to."
"Ach jo- tak se měj!" zavěsím. Tak, a teď nevím, co dělat.
Něco zarachotí v koupelně. Mám se bát? Není třeba, půlnoc je až za dvě minuty. Jdu se na to podívat: sprchový kout, zrcadlo, umyvadlo, koš a záchod. Žádná voda, a bohužel ani nic, co by mohlo podobný zvuk vyvolat. Sáhnu po taštičce s čistící vodou a chystám se trochu zkrásnit.
Do ticha zapípá telefon- sms. Trochu se leknu, nečekám, že by mi teď někdo psal.
Na displeji v otevřené zprávě se objeví podivné znaky, které ani z mála nepřipomínají latinku či čínské znaky. Ale počkat, přeci jen jsem je už někde viděla. No jo- včera na tom noži. Je to úplně stejné… Co je to ale za nesmysl? Odesílatelem je číslo 13! Ihned sms vymažu… Radši!
0:00. Zemětřesení. To je první věc, která mě napadne, když uslyším ohlušující rány. Hystericky zaječím. Teď mi něco spadne na hlavu. A opravdu. Květník z porcelánu se rozbije o mou hlavu, takže mám v jedné minutě hnědý melír. ze kterého vyrůstá malinká masožravka. Před očima se mi zatmí a pekelně mě rozbolí hlava. S nechutí si vybírám mokrou hlínu z vlasů. Sakra! Co se to s tou kytkou stalo? Podívám se na stěnu, kde měla předtím své místo. Obě poličky spadly. No skvělý, takže mám co do rána uklízet. Mohla jsem ale taky dopadnout i hůř, kdyby se převrátila i skříň a prasklo topení. Ze skříně by se mé pečlivě složené věci vysypaly do záplavy vody. Navíc, tolik škody k zaplacení by naši už asi nerozdýchali. Vlezu do koupelny. Asi půl hodiny čekám, a teplá voda ne a ne téci. To snad ne. Za co mě kdo trestá?
To je ale podezřelé, matka mi ještě nepřišla vynadat. Ok- snad tedy tvrdě spinká…
Jak si teď jenom umyji tu hlavu? No- nezbývá, než použít studenou vodu. Namočím jeden pramen a zjistím, že bych asi zmrzla. Jenže mít tolik hnusu na sobě?
"U mě v pokoji straší!" přiběhne ke mně vyděšený bratr. Spal v místnosti hned přes chodbu.
"Co? Hele, tohle je hotel, tady nestraší. Co jsi viděl?" snažím se mluvit klidným hlasem.
"Obrovské rány a nějaký duch křičel." Hlasitě polkne. On se vážně bojí.
"Žádní duchové nejsou. Ten, kdo křičel, jsem byla já. Spadly jenom poličky." Podle jeho výrazu na tváři je mi jasné, že uklidňování není má silná stránka. "Věř mi a jdi spát!"
"Ale já se tam bojím!"
"Dobře, vlez si na druhou postel u okna…" Jen, co to dořeknu, už hupsne do druhé postele v mém pokoji. Zavrtá se. Zdá se, že dokonce i hned usnul.
Pak si vzpomenu na obrovské neštěstí s hlínou. Co jenom budu dělat? Zkouším ještě pouštět teplou vodu, ale výsledek není jiný.
Proč se mi toho poslední den děje tolik? Mouchy, váza, záchod, poličky a nejvíc mi vrtají hlavou ty jizvy od pentagramu… Jak asi vypadají teď? Vyhrnu si triko. Je to naštěstí stejné, i když s modrou barvou nejsem spokojena ani trochu.

3) To je snad nashcvál!

20. června 2007 v 15:32 | Maisie |  Můj horůrek- Náhoda
"Neumíš dávat pozor? Vždyť se ty hrnečky mohly rozbít!" vynadá mi matka, sotva vylezeme z vozu před hotel. Copak já můžu za to, že se mi u té igelitky se svatebním darem utrhlo poutko? Radši jí neodpovídám. Na nějaké poučování nemám vůbec náladu. Radši spěchám do kufru pro svou tužku s věcmi a pádím za tátou do hotelu. Vcelku luxus. Tady budu spát celých sedm nocí, osmý se naštěstí vracíme. Podle cedulek vidím, že ještě není obsazené číslo 43, 58… Jejda! Těsně okolo ruky, kterou mám podél těla, mi proletí skleněná váza. Nestačím ji zachytit, a tak se rozbije na tisíc kousků.
"Holka nešťastná, cos to provedla? Víš, jakou měla ta váza cenu?" vyjede na mě recepční. Bezmocně se chytí za hlavu. "Šéf bude zuřit!"
"Nemůžeš si dát konečně jednou pozor? To i ten šestiletý kluk se chová opatrněji," řekne matka.
No jasně- do mě! Všichni mi říkejte, jak jsem nemožná. A že jsem se té vázy ani nedotkla, to už nikoho nezajímá, co? Vždyť je to jen pitomá váza…
"Půl milionu!"vyplivne recepční už otočená na rodiče.
"Kolik, že to stojí?" nevěřícně kroutí hlavou otec.
"Je mi líto, ale budete to muset zaplatit."
"Tolik s sebou ale nemáme."
"Tak z účtu!" trvá na svém. No nazdar, to mám tedy průšvih. Ale já to neshodila. Proč mi nikdo nevěří? Proč mě nikdo neposlouchá? Je vidět, že se za mě rodiče stydí. Ani se jim nedivím, pět set tisíc jen za kus skla. Tedy spíš za kousky.
Jen co zaplatíme, spěcháme pryč. Je mi jasné, že pokud se to stane i jiném hotelu, přespávám na ulici. Proč mám jenom takovou smůlu? Třeba ji shodila ta recepční… Půl milionu si převedla na účet svůj… Hloupost, moc dramatizuji. Ale kdyby to byla pravda…
"Potřebuji chcát!" přeruším matčiny nadávky.
"Chvíli to budeš ještě muset vydržet. Á- támhle to je. Tak si dojdi, my počkáme," pronese nezáživně matka.
No tak s tím se počítá, ne? Chce se mi tak akutně, že ani nemyslím na vysokou cenu záchodků ve městě. Rychle jim tam do kasy vhodím desítku. Jsem skoro v kabince, když mě kdosi chytí za rameno.
"Že by slečna zaplatila?" řekne starší žena s příšerně mastnými vlasy.
"Ale já platila!" nedám se a ukáži na pultík v okénku pro placení. Ale k mé velké smůle tam nic není.
"Deset," sejme ruku z mého ramene a otočí ji do polohy, která říká: platit!
"Promiňte, nechápu to, ale vážně jsem vám tam přesně tolik dala. Možná už ji někdo vzal."
"Ne, u kasy jste se ani nezastavila. Rovnou jste šla…"
"nebudu platit zbytečně dvacet!"
"Tak odejděte!"
Ne, je to tak akutní, že odejít nemohu. Otráveně jí hodím ještě jednou tolik, co předtím, a zmizím v kabince.
Po vykonání potřeby se zvědavě podívám na pentagram. Jizvy jsou pevné, nesloupávají se- ale jsou modré! Nebo se mi to v matném světle žárovky zdá? Ano, hloupost, aby měly barvu rozkládajícího se masa. Vyndám z kapsáčů malý nožík a vzteky se jím pořežu nad kotníky. Přestávám totiž doufat, že by to byly jen náhody. Něco se včera stalo. Vím, že jsem něco zvorala, když jsem nakreslila ten pentagram tím divným nožem. Před očima se mi ukáže podivný obrázek: temnota, krev, podivné znaky… Nechápu, jak mě tohle vůbec napadlo, ale dlouho se toho nemůžu před očima zbavit…

2) Náhody?

20. června 2007 v 15:31 | Maisie |  Můj horůrek- Náhoda
"Jsi v pohodě?" zeptá se mě ustaraně matka. Hej, jak můžu být v pohodě, když jedu vstříc nejnudnějším prázdninám? Autem pojedeme ještě hodinu, dvě máme už naštěstí za sebou.
"Stejně nechápu, proč jsme museli vstávat tak brzy!" zabručím a dál sleduji bratra, který se marně snaží na mobilu trhnout rekord. Jo jo, ten se má nejlíp. Matka si čte podle mě nejhoršího autora všech dob, čili Jiráska. No a táta je zaujat řízením. Jenom já čučím nekonečně na míhající se silnici.
Otevřeným oknem sem vletí moucha. Jako opilá se skácí ke mně na stehno. Snažím se ji shodit, ale drží se mě jako klíště. Posune se na břicho. Mám na ni takové nervy, že se po ní rozmáchnu, až uhodím bratra. Ten si to nenechá líbit a taky mi jednu se smíchem vlepí. Káravě se na něj podívám. Udělá andílka a spustí novou hru. No skvělý, ať už neštvu bratra jakkoli, ta moucha nehodlá změnit místo. Začnu ji přemlouvat.
"S kým si to povídáš?" zeptá se mě udiveně matka.
"Ta moucha odmítá jít ze mě dolů," odpovím utrápeně.
"Tak ji tam nech. Má svou hlavu," udá radu. Tos mi teda pomohla!
Ozve se známý zvuk- Betty napsala sms: "HOJIK PROC SI MI PSALA ZE UZ ME NECHCES NIKDY VIDET?" Tohle nechápu, nic podobného jsem jí nepsala. No jo- bratr.
"Proč jako saháš na můj mobil? Kdo ti to dovolil?" vyjedu na něj.
Nechápavě se na mě zadívá. "Vždyť já požívám jenom svůj!" Zacítí se dotčeně a má slzy na krajíčku.
Matka opět zasáhne. "Proč ho obviňuješ? Vidíš, že ho odsuzuješ neprávem."
"Někdo napsal Bettce sms, která nedává smysl."
"A proč obviňuješ šestiletého kluka? To nic, Ede. Jistě, že jsi nic neudělal," nakloní se k bratrovi.
"Kdo to teda udělal? Duch svatý?"
"Nevím a přestaň už, tatínek se potřebuje soustředit na cestu," zakončila. Ta ženská je fakt moje matka? Bože to teda vůbec nechápu, jak můžu být její dcera!
Ťukám odpověď: "TO JSEM TI VAZNE NEPSALA, ASI SI NĚKDO HRAL S MYM MOBILEM. NEBER TO VAZNE, PAPA CAROL."
Ne, ta moucha tu ještě je. A ne sama. Na břiše na triku jich mám asi deset. Tak, jak jsou posazené, vytvářejí podivný znak. Jéžiš- to rýsují můj ze včerejška vyrytý pentagram. Včera jsem tam nějak usnula a probudila se až když se stmívalo, okolo půl deváté. Cítila jsem se jako vyměněná. A co je na tom nejdivnější, nůž jsem nemohla nikde najít. A to jsem si jista, že jsem ho položila vedle deky nějak mezi svíčky. V noci jsem měla divný pocit, že se stane něco velmi zlého. Usnula jsem až ve tři hodiny a v pět stávala. Vůbec necítím únavu na to, že jsem spala přesně dvě hodiny. I když pravda, na půdě jsem strávila víc jak pět hodin.

1) Začátek

20. června 2007 v 15:28 Můj horůrek- Náhoda
Mno tak tady je 1. Kapitola jedné mé tvorby... ;-)